Flirtohraní kreativně aneb jak to bude dál?

ByLibuse

Flirtohraní kreativně aneb jak to bude dál?

Žena je na večírku oslovena neznámým mužem. Celý večer se baví, pak ji muž pozve na skleničku do svého bytu. Tam ji čeká něco hodně, hodně překvapivého…Se sexem to ale nemá nic společného. Jak to bylo dál? Můžete hádat!

Nebo jiný začátek story….Podvedený muž kontaktuje agenturu, aby se vložila do hry a změnila poměr sil v jeho prospěch. Uspěl? Jak to s ním dopadlo?

Popelář se vydává za podnikatele a protože je atraktivní, balí ženy, u jakých by neměl sebemenší šanci, kdyby prozradil své pravé povolání. Jak se bude jeho story vyvíjet?

Nebo případ manželky, která má intenzivní pocit, že se ji někdo snaží zabít….Kdo? Proč? Je to tak? Přežije to? S jakým efektem?

Nic není zajímavější než příběhy a je vcelku jedno, jestli jsou reálné nebo fiktivní. I ty nejdivočejší fantazie někde mají reálný základ. Rádi se bojíme, dojímáme, rádi si domýšlíme, přimýšlíme, milujeme sdílení krásných příběhů a někdy se i necháváme poučit těmi dramatickými.

Všichni nějaký příběh prožíváme a s mnoha dalšími jsme konfrontováni, ať už přímo nebo nepřímo… a tak jsem si řekla, že je vtáhnu i do Flirtohraní. Přijďte si zahrát nějakou maximálně zajímavou, napínavou nebo naopak komickou story! Pravidla jsou jednoduchá a pochopíte je hned. Budete společně tvořit a při té příležitosti se báječně poznáte. Kreativita povznáší i spojuje, využijte této šance! Kde jinde se vám taková naskytne?

Těším se na vás…

ByLibuse

Nový partner, nový thriller?

Jak dlouho se dá žít v pekle, aniž by člověk zešílel? Mají milovníci adrenalinu ve vztazích práh zničitelnosti výrazně nižší? Když tak člověk naslouchá různým osudům, podobné otázky naskakují samy. Je fakt zajímavé, jaké partnery si volíme! Někdo zakotví u prvního Plyšáka, slibujícího klídek a hojnost. Jiní loví nebo se nechávají lovit evidentními magory či gaunery, vedou život srovnatelný s krimi-thrillerem a nehodlají z toho vystoupit. Jedna žena žije s tyranem, který ji při sebemenším porušení domácího řádu tvrdě trestá, ačkoli si sám dělá, co chce. Jenže ty jsi ženská a tvoje úloha je jiná, argumentuje, když si dovolí pípnout a upozornit na nerovné postavení, vládnoucí u nich doma. Místo snadno prokazatelných fyzických trestů volí tento samozvaný krotitel rafinované psychické trýznění, protože ví, jak špatně to nese. Například mlčení a odmítání dotyků. Jakkoli se to zdá absurdní, přesto se mu povedlo partnerku k sobě pevně citově připoutat. Stockholmský syndrom? Možná. Člověk z toho má husí kůži.

Také story muže, jenž léta miluje hysterickou, marnivou a citově chladnou ženu, se moc nepodobá kýčovité novele. Tenhle sebeobětující masochistický „chudák“ zamačkává slzu pokaždé, když se stane svědkem toho, jak jeho partnerka rozdává dary, jimiž ji zahrnul. Zapláče i tehdy, dostane-li se mu důkazu její nevěry, což se děje také často. Neuspokojena jeho podřízeností vyhledává brutální, cynické, machoidní „samce“, aby si „zážitkově“ užila. Z jejich odkopnutí se pak léčí dlouhé týdny, přičemž do sebe hází tuny sedativ. Po něm zase hází všechno, co je právě po ruce.

Nebo další horor. Žena, provdaná přes dvacet let za muže, tajemného cizince, jenž se vypracoval na obdivuhodného boháče. Všichni jí ho závidí, hlavně kamarádky. Žádná z nich ovšem nezná celou pravdu, lépe řečeno úhel pohledu, jímž se na celou situaci dívá tato žena. Jen ona totiž ví, jakým peklem prochází! Jen ona má důkazy o tom, že se ji ten navenek ctihodný a hodný manžel snaží zlikvidovat. Jednou se jí udělá špatně po jídle, z čehož usuzuje, že bylo otrávené, jindy se za ní rozjede auto, když opouští garáž. On má na to lidi, šeptá do telefonu, protože stěny i okolní příroda mohou mít uši. Paranoia? Nebo se moc často dívala na Dokonalou vraždu s Michaelem Douglasem a Gwyneth Paltrow ? Tam je to sice trochu jinak, ale princip v podstatě tentýž. Manžel ctihodná, vážená osoba, ale jen naoko. Svou odvrácenou tvář cynického hráče ukazuje jen kámošům na burze a v pokerovém klubu. Tvář plánovače vraždy pak prezentuje před milencem, neméně komplikovaným Jekyll-Hyde typem. Za líbivou pózou bohémského umělce se skrývá všeho schopný gigolo, podvodník a zloděj….

Je zajímavé, jak se životy filmových hrdinů podobají a prolínají se životy reálných postav! Soukromí jiné ženy se nápadně podobá jinému filmu, samozřejmě dalšímu dramatu: Hořkému měsíci od Romana Polanského. Noci plné vášně a erotických hrátek střídají slzy, výkřiky zoufalství a noční útěky v roztrhaném krajkovém prádle do hotelu. Ne že by její partner byl nějaký hrubián nebo sadista. Než ji poznal, žil docela normálně, říkají sousedé. Její hysteričnost v něm však probudila pudy a vášně, které s bývalými partnerkami nemohl uplatnit nebo o nich ani nevěděl. Teď řve, fackuje, vyhazuje její šaty z okna, vyhazuji i ji. Aby se nazítří všechno vrátilo do starých kolejí a po sladké usmiřovačce v posteli přišla další bomba.

Na podobné lochnesce sedí i 39-letá vesničanka. Třikrát rozvedená, čtvrtý partner gambler, děvkař a parazit. Podobně jako milenec z Dokonalé vraždy i on obráží movité ženy, ale místo lekcí tenisu si hraje na hodinového manžela. Tu opraví židli, tu zas postel, přidělá poličku, podloží lednici. A samozřejmě dobře š..á, čímž si ty osamělé ženy omotá kolem prstu. Vydrží u nich pár dní nebo týdnů. Pokaždé se ale vrací ke své stálici, která v době odloučení na všechny hádky zapomněla. Přivítá ho s otevřenou náručí, samozřejmě nahá v ložnici, a na počest jeho návratu (věří, že byl na někde brigádě) uklohní jeho oblíbené jídlo, chilli con carne. Nemůže si pomoct, miluje ho.

Seriály moc nemusím, ale občas mě nějaký zaujme. Například Anatomie lži s Timem Rothem v hlavní roli doktora Lightmana, specialisty na odhalování lži, co umí dešifrovat každé mikrogesto. Z reakce těla na určitou otázku nebo sdělení pozná, jestli se trefil do černého, a pak už jen dál sleduje stopu. Seriál staví na skutečných vědeckých poznatcích amerického psychologa Paula Ekmana.

I kdyby si člověk osvojil jen zlomeček zde obsažených informací, mohlo by to být často sakramentsky užitečné a hlavně, mohlo by mu to zkvalitnit nebo dokonce zachránit život.

Jenže…. kolik z těchto těch, jejichž život se nápadně podobá filmovému thrilleru nebo hororu, o to skutečně stojí? Kolik z nich si skutečně přeje rozeznat, kdy jim partner lže, mlží, zatlouká, plánuje nějakou „bejkárnu“?

Kdysi mi řekla jedna známá, že se moc ráda dívá na detektivky a psychothrillery, protože se doma docela nudí. Její manžel chodil pravidelně z práce, praštil s taškou na botník, vzal psa na procházku, nakrmil kocoura, pustil TV, lehl na kanape a usnul. Netušila, chudák, že vede i druhý život a v době, kdy je údajně na služební cestě, obráží SM kluby a bordely. Nebo snad nechtěla tušit?

Obnažená pravda nutí řešit a měnit. To je nepohodlné, a navíc – co by přišlo potom? Nový partner, nový thriller?

ByLibuse

Jak na to?

Občas slýchám názor, zejména od mužů, že vlastně „nemůžou“ za to, že se nemůžou seznámit, protože jde o blok emocionálního původu a s tím se vědomě nedá nic dělat…Ale kdo jiný s tím má něco dělat, než dotyčný sám? A jak jinak, než vědomě?? Pokud se tedy nepodrobí hypnóze, což taky není až tak jednoduché a na každého aplikovatelné.

Pamatuju se na jednoho nepříliš průbojného mladíka, který se při čtení referátů na střední škole vždycky potil a klepal trémou. Po maturitě se dal na MLM a z pouličního „oslovovatele“ náhodných kolemjdoucích se vypracoval až vrchol početné skupiny. Zajímavé na tom je, že udělal kariéru na bázi něčeho, co mu nejen nebylo vlastní, ale dokonce přímo cizí. Kdo by to byl do toho zakřiknutého hošíka s poďobaným obličejem řekl? Úspěch ho změnil k nepoznání. Štíhlý, vysportovaný, opálený, perfektní pleť, padnoucí oblek…Stal se z něj elegán každým coulem, šaramantní prodejce s citem pro potřeby zákazníka. Zázrak? Ne. On „jen“ chtěl…a to je právě to, ač tu běží.

Čím se liší nabízení určitého produktu od prezentace sebe samotného? Princip je stejný, to druhé je dokonce mnohem lehčí. Zatímco u produktu, ať už jde o pojištění, kosmetika nebo prostředek na hubnutí, je třeba soustředit se na onu konkrétní věc a nějak šikovně ji někomu „vnutit“, při seznamování žádná omezení nesvazují. Rozhovor lze vést libovolným směrem, rozlétnout se do všech stran, přičemž hovořit o sobě není vůbec nutné. Člověk se nemusí nutit do komplimentů nebo se smát jako reklama na zubní implantáty, aby někoho zaujal. Stačí jen trocha fantazie, umět zavtipkovat nebo si ze sebe udělat srandu. Tak jako například ve filmu Šaráda (Charade, řežie Stanley Donen, USA, 1963) , kde v hlavních rolích excelují Audrey Hepburn a Cary Grant. Seznámení obou protagonistů napomůže temperamentní dítko, které si muže vyhlédne jako terč pro svou vodní pistoli a řádně ho zleje. Mužova pozornost se z kluka přesune na sedící ženu, jejíž oči zakrývají sluneční brýle a ke klukovi evidentně nějak patří. Muž se jí zeptá, jestli se znají, a ona opáčí, proč si to myslí. Už to je dost neformální start. Žena ho dále informuje, že už zná spoustu mužů a než někdo z nich umře, nemůže se seznamovat s jinými. To se jejímu protějšku líbí a podotkne, aby mu dala vědět, kdyby se to u některého z nich blížilo. Elegantní kráska mu vzápětí vytmaví, že jí stojí ve výhledu, což ho inspiruje k dotazu, jakému že dává přednost. Na to ona, že tomu, kde on právě stojí. Pak dojde na představování a když si muž vyslechne, že se jmenuje Lampertová, vyzvídá, jestli existuje i muž tohoto příjmení. Na to ona, že ano, on komentuje, že má tedy štěstí, což ona hned přebije argumentem, že se rozvádějí.

Dialog je to rozverný, brilantní, okořeněný inteligentní ironií, oba partneři si v něm vedou stejně pohotově a nešetří se. Konverzace hodná tajného agenta, jímž tento muž skutečně je, jak se vzápětí ukáže.

Pravda, při kontaktování osob v běžném životě se to agenty zrovna nehemží, ale co s nimi.

Po světě běhá dost konverzačně méně náročných a veskrze lidských sympaťáků, kteří ocení už ten fakt, že se na ně někdo usmál, pobavil je nebo překvapil.

Dalším pseudo-důvodem, proč se údajně nelze seznámit, bývá „nedostatek příležitostí“.

Jak to udělat, když oslovení vlastně vůbec nehodí? Dotyčná je zaneprázdněna pozorováním výlohy, objednáváním jídla, telefonováním, pročítáním zpráv v mobilu nebo jinou činností?

Zde opět zabrousím do svého oblíbeného světa filmu. Skoro všichni znají Šakala, výborné zpracování románu Fredericka Forsytha s Edwardem Foxem v hlavní roli. (Šakal/The Day of the Jackal, režie Fred Zinnemann, 1973, Velká Británie / Francie). V tomto špionážním thrilleru najdeme hned dvě situace perfektně zvládnutého vytvoření / chopení se příležitosti. V prvním případě pohledná dívka, jejímž úkolem je svést muže z Elysejského paláce a vytáhnout z něj informace, vyrazí na procházku se svým vlčákem do lesa, kudy dotyčný jezdí na koni. Jakmile pes zavětří koně, začne štěkat. V momentě, kdy se k nim jezdec přiblíží, dívka pouští vodítko a nechá psa koně atakovat, přičemž samozřejmě předstírá zděšení. Kůň se dle očekávání splaší a jezdce shodí. Dívka se k němu hned vrhne, pomáhá mu zvednout se ze země a nabízí, že zavolá sanitku, což muž odmítá. Není mu tak zle, aby nevnímal její krásu a výraznou ženskost, podtrženou vhodně zvolenými šaty. Není pochyb o tom, že se dílo zdařilo a dívka se stala jeho milenkou, neboť vše bylo načasováno tak, aby jeho rodina byla pryč a on měl volný byt….Takový příklad je sice nebezpečný a rozhodně není hodný následování, ale i v běžném životě se často setkáváme s tím, že se někomu něco děje a potřebuje pomoc…Další využitou příležitostí k seznámení je v tomto filmu situace, kdy hlavní hrdina, profesionální zabiják Šakal, v horském hotelu balí krásnou dámu. Upoutá jeho pozornost, když ladně kráčí ze schodů do haly, kde se on v recepci právě zapisuje. Na první pohled ho uchvátí a nespustí ji z očí, inu, pravý lovec! Vyčká chvíle, kdy je jí naservírována káva do odlehlého salonku. Následuje ji, posadí se k jinému stolu a pozoruje, jak čte noviny. Pak se zvedne, jde k jejímu stolku a předstírá zájem o noviny a časopisy, které tam leží. Aniž by čekal, až ho žena zaregistruje a dá mu nějaké znamení, zeptá se, jestli je vedle ní volno…I v tomto případě jde o rozhovor nekonvenční. Šakal se dotáže, jestli ji tak moc zajímají ty časopisy, kde se píše jen o traktorech, na což ona odpoví, že je do kombajnů blázen a jeden takový by chtěla mít doma. Demonstruje to známý jev, že nejpůsobivější je překvapivá informace či nečekané chování. Kdo vsadí ne anti-klišé, má vyhráno už na startu. Tak to zkuste! Máme tu léto, ideální čas na hledání nových lásek. A nemusíte na to jít takovým fofrem jako Šakal, který příležitosti využil tak dokonale, že ještě téhož večera zaklepal na dveře jejího pokoje a pochopitelně nebyl odmítnut…

ByLibuse

I na rande platí: jak se do lesa volá…

Často slýchám nejrůznější rafinované pseudo-důvody, proč se někdo někde nemohl seznámit nebo proč nezapůsobil tak, jak chtěl: bylo málo času, strašné počasí, divná akce, špatně zvolená restaurace, příliš tvrdá lavička, opodál štěkal pes a přetrhl zásadní myšlenku …zkrátka vymyslet lze úplně cokoli, jen aby si člověk nemusel přiznat, že si za to může sám. Na rozdíl od situací, kdy jsme vydáni na pospas někomu jinému, například řidiči nebo zubaři, jsme to na rande jen my, kdo má přímý vliv na dění, tedy i na chování protějšku. Umíme-li se spontánně rozesmát, že jsme se polili právě doneseným nápojem, zakopli o zrádný schod, přeřekli se, je nanejvýš pravděpodobné, že i u partnera povolí ledy a dá k dobru nějakou legrační historku. Zkusme to dřív, než jím mrštíme do šuplete nemožných, nekomunikativních, absolutně nevhodných! Občas neškodí připomenout si stará známá přísloví. Třeba: jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo trochu syrovější: nenadávej na zrcadlo, …. nemáš-li tvář tak úplně rovnou (říká se to jinak, ale schválně volím tenhle přeslušnělý opis, který absurditu ještě podtrhuje). Čili než někoho odepíšeme, zamysleme se nad tím, co a jak jsme do toho lesa volali….

ByLibuse

Trapné není zkusit to, ale o nic se nepokusit

Když se s muži bavím o seznamování, slýchám často argument, že by si připadali trapně, kdyby měli někoho oslovit. Že se to nedělá, není to slušné nebo šik, že se to prostě nehodí. O skutečném „balení“, spočívajícím v intenzivní komunikaci a nějakém tom doteku, ani nemluvě. Nedávno se mě jeden známý zeptal, jak pozná, že má u ženy šanci. Jak vyzvědět, jestli s někým chodí nebo je single. Snubní prsten na její ruce neviděl, ale to přece nemusí nic znamenat. Mohla by být zadaná a jak by potom vypadal? Co by si o něm pomyslela? Tahle otázka se mi zasekla v paměti. Jak by vypadal – kdyby to na ni prostě jen tak zkusil??? No vypadal by přece jako docela normální chlap, řekla jsem mu, což ho ale zjevně vůbec nepotěšilo. On si totiž přál být pochopen a utvrzen v tom, že se zachoval správně, když NIC nepodnikl a neznemožnil se. Takhle se může blamovat a schovávat za rafinovaně vymyšlenými bariérami dalších deset let, aby pak mohl tvrdit, že už je na tyhle věci starý a důvodem toho, proč nikoho nepotkal, je to, že měl smůlu. Vůbec jsem ho nešetřila a sdělila mu, že na správnou dávku jeho mužské „drzosti“ ta žena možná čekala. Naopak tím, že se o nic nepokusil, u ní klesl a teď už tedy opravdu šanci mít nemusí. Tato informace ho však nijak nevyvedla z míry. Pohotově vyjmenoval řadu argumentů na obhajobu svého postoje a uzavřel je větou, že by to stejně bylo zbytečné, protože tak pěkná žena rozhodně nebude sama. Tak. A je to. Uzavřeno, odškrtnuto, zase jeden zabitý případ, zmařená šance. Ještě že jsou občas k vidění skuteční „hrdinové“ všedního dne, kteří si tak balamutící otázky nekladou a místo nich hned přístoupí k činu! Jedné úžasné „balicí“ scény, kdy to muž hodně pokročilého věku, takřka devadestátník, zkoušel na ženu o dobrých 30 let mladší, jsem se stala svědkem na čarodějnicích.
To byste koukali, jak mu to šlo! Čile běhal pro nápoje, kroužil kolem té dámy s lehkostí kočkovité šelmy, směle ji bral za ruku a občas líbnul na tvář. Ona držela a jen se tak uculovala, zjevně jí to dělalo dobře. I kdyby zůstalo jen u toho a k ničemu dalšímu nedošlo, zpříjemnili si ti dva poslední dubnový večer flirtíkem lehkým a příjemným jako jarní vánek. Takže nepřemýšlet, neanalyzovat, ale jít do toho!

ByLibuse

O ohních nejen čarodějnických

Protože včera byly čarodějnice, symbolika keltského vítání jara a plodnosti, mrkla jsem se na internet, co že se to kde ve světě spaluje a upaluje. A vida! Realita předčila očekávání. Dočetla jsem se třeba, že v Indii je zhruba každou hodinu upálena jedna žena, a to jen z toho důvodu, že nepřinesla takové věno, na jaké si ženich brousil zuby. Ženy se tam houfně upalují, jelikož kerosin je laciný a vždycky se dá říct, že to byla nehoda a dotyčná uhořela při vaření. Sárí prý totiž lehce chytne. Vdovec se pak může rychle oženit s jinou, movitější. Ale kdo by se domníval, že musí jít o nějaké horentní sumy, byl by na omylu. V článku „Brautverbrennung ist die beliebteste Methode“ (Upalování nevěsty je nejoblíbenější metoda) na serveru welt.de se uvádí případy, kdy muži ženy upalují kvůli ipadu, plazmové televizi nebo mopedu….
Ovšem k masakrování žen dochází i z jiných důvodů. Těmi mohou být žárlivost, nezájem nebo nenávist a spousta dalších pohnutek. Právě nenávist vůči ženám prý byla motivem 25-letého počítačového specialisty Aleka Minassiana, jenž nedávno v Torontu dodávkou zabil 8 žen, 2 muže a spoustu dalších zranil. Že by se byl inspiroval bestsellerem od Stiega Larssona? Vrah tam sice volí jiné metody, ale i on je veden nenávistí k opačnému pohlaví.
Jsou tací, co vraždí z temných, sexuálně sadistických pohnutek, přestože se oblibě u žen těší víc než dost. Tak tomu bylo například u dánského konstruktéra ponorek, Petera Madsena. Je to týpek, jenž na své ponorce loni v létě brutálně zavraždil mladou švédskou novinářku Kim Wallovou. Chtěla s ním, nekonformní celebritou, udělat rozhovor, tak ji tam pozval. Chvíli se odtamtud dívali na moře, což dokládá fotka, pořízená posádkou kolem plující lodi. Pak nad nimi zřejmě zaklapl poklop a nastala jatka. Znásilnění, probodání genitálií a dalších část těla, zohavení spočívající v odřezání končetin a hlavy …toť jen stručný výčet bestialit, které se loňského srpna odehrály hluboko pod hladinou moře nedaleko Kodaně. Nikdo z jeho přátel a bývalých milenek by do něj nebyl řekl, že je něčeho takového schopen. Pravda, trochu podivín, excentrik a neotesaný bouřlivák, ale génius a hodný chlap, vypovídali o něm. Jedné bývalé milence se sice svěřil s tím, že plánuje na ponorce zinscenovat perfektní vraždu, ale pokládala to za vtip… Co se jí asi honí hlavou teď ? Nebo Madsenově manželce? Vztah měli sice hodně liberální, ale že by žila s latentním vrahem, co se brzy osmělí přikročit od teorie k činu, o tom asi neměla nejmenšího zdání. Stejně jako o tom, že se na pevném disku jeho počítače nacházejí autentické záběry věšení, popravování, brutální likvidace žen. Děsivá představa, jak temnou džungli v sobě člověk může skrývat, aniž by si toho někdo z jeho okolí všiml. Hitchcockovo Psycho číhá leckde a realita tvoří morbidnější scénáře než všichni tvůrci psychothrillerů dohromady.
Říká se: co tě nezabije, to tě posílí. Ale také: důvěra je dobrá, kontrola lepší. Netřeba přehánět a vnímat život jako nikde nekončící černou kroniku. Na druhou stranu při randění pod rozkvetlými stromy neuškodí mít oči na šťopkách a hormonálně nezkaleně vnímat řeč těla milého neznámého. Varovné signály blikají skoro vždycky. Jde jen o to, umět a chtít je vnímat. Pěkné jaro!

ByLibuse

Čím bych byla bez tebe…..

Ve čtvrtek 8.3.vysílal můj oblíbený německo – francouzský kanál Arte čtyřdílný seriál Apple Tree Yard. Všechny čtyři díly rovnou za sebou, tak to tu ve čtvrtek chodí. Bezva. Při sledování tohoto dílka jsem ani nedýchala, všemi smysly připoutaná k obrazovce. Konečně zas jeden hodnotný snímek, věnovaný moderní ženě, napadlo mě s ohledem na tematické zaměření tohoto večera, čili MDŽ.

Emily Watson tady hraje genetičku Yvonne, jíž seznámení s tajuplným, smyslným mužem, obrátí život o 180 stupňů, s maximální mírou autenticity. Nabízí se nám lahůdkový portrét ženy, které věříme úplně všechno: jak věrnost (nevěrnému) manželovi, rodině i konvenčním hodnotám, tak následné propadnutí démonické vášni a zoufalství po brutálním znásilnění. Yvonne je úspěšná vědátorka, jejíž ženství je po mnoha letech stereotypního manželství klasicky „uspáno“, aniž by to ovšem pokládala za nějaký deficit. Teprve dotyky uhrančivého milence v průjezdu domu uličky Apple Tree Yard mu vdechnou druhou mízu. Požitek z erotického dobrodružství však nemá dlouhého trvání. Znásilnění kolegou, jenž se domníval, že taková, co má milence, musí „dát“ i jemu, znamená zásadní dějový přelom. Yvonne cítí zoufalství a ponížení, bezradnost a nerozhodnost. V dalším stadiu příběhu pověří svého milence, aby znásilňovatele trochu potrestal, netuší ovšem, že mu dá lekci absolutní, že ho zabije. Následuje soudní přelíčení, kde krom jiného vyplují na povrch zajímavé informace o milencově promiskuitě. Dotyčný putuje za mříže, ona zůstává na svobodě, ale ta se pro ni stává relativním pojmem. Na svého milence intenzivně myslí a brzy ho navštíví. K jeho velkému překvapení mu sdělí, že předtím, než ho poznala, nebyla ničím. To on, jen on, z ní udělal to, čím je dnes. Předtím sice byla „civilizovaná“, zatímco teď si nerozumí, nerozumí ničemu, ale přesto…

Mělo-li být tvůrčím záměrem natočit autentický příběh o zralé ženě, která uplatňuje své právo na „slabost“, spočívající v románku se nestandardním týpkem, podezřelým individuem, ok. Měla-li však být hlavní postava prezentována jako žena veskrze sebejistá a sebevědomá, což z některých recenzí vyplývá, je mi líto, já to vidím jinak. Sebevědomá žena se před milencem neponižuje, za žádných okolností. Yvonne to udělala, dokonce několikrát, ačkoli k tomu měla pramálo důvodů.

Je sice hezké, že ji přitahoval a uměl ji uspokojit, ale také jí lhal, přetvařoval se, zatajoval fakta, i o své promiskuitě. U soudu se na vlastní uši měla možnost přesvědčit, jak dalece se rozchází realita s její představou. Přesto ho při své návštěvě ve vězení staví na pomyslný piedestal a sama si poníženě lehá k jeho nohám. Pro mne nepochopitelné, čímž ale nechci říct, že nereálné. Naopak. Žen typu Yvonne znám víc než dost. Jsou to hlavně ty, co se na mne v poradně obracejí s dotazy, jak znovu získat lásku někoho, kdo je opustil, podváděl nebo mlátil…a já znovu opakuji to, co jsem psala už milionkrát, vzpomínajíc na profláknuté přísloví o efektu házení hrachu na zeď…

Občas si pro zlepšení nálady pustím Základní instinkt nebo Elle s Isabelle Huppertovou v hlavní roli, a v duchu děkuju Paulu Verhoevenovi za tyto jeho režisérské skvosty. Kolik děl by muselo být vytvořeno, aby se ženy konečně vzpamatovaly a přestaly ležet u nohou parchantům, kteří je jen používají, využívají nebo zneužívají, aniž by je milovali a vážili si jich?

Být programovou ředitelkou nějaké televizní stanice, zařadila bych na MDŽ buď jeden z výše zmíněných snímků, nebo jiný v podobném duchu. Tedy takový, kde si žena sexu s mužem užívá, ale nenechá si jím vyleptat mozek. Nebo umí zatočit s násilníkem, byť je to její jinak milý soused. Bylo by to sice málo, ale aspoň jedna kapka do oceánu.

 

ByLibuse

Ať Valentýn či anti-Valentýn, hlavně se vší parádou!

Opět se blíží Valentýn, komerční svátek kýčovitých srdíček, teror romantiky a konzumu. Tak ho aspoň vnímají mnozí singles, když míjejí výlohy, překypující kytkami a růžovo-červenými kýčovitými produkty. Naštěstí na každý jed existuje protijed a internet vedle tipů na zaručeně úžasné dárečky, co musejí potěšit milovanou bytost, začal konečně chrlit i tipy na anti-Valentýna. Jak by taky ne! Počet nezadaných úctyhodně roste, zejména v metropolích, je tedy nejvyšší čas začít s nimi počítat i v komerční nabídce služeb a i této cílové skupině vymyslet pár projektů na míru.

Milovníky černého humoru určitě potěší, že tahle nabídka je podstatně pestřejší a vtipnější než ta valentýnská. A samozřejmě občas dost brutální, neboť ani kreativitě destrukce se meze nekladou. Láskou zničení mohou fotku objektu své jednostranné lásky nechat obřadně spálit ve virtuálním krbu, zaplesat nad kyticí růží, již rozřezává motorová pila, pokochat se pohledem na hořícího plyšáka či jiného symbolu zamilovanosti a něhy. To vše samozřejmě jen ve virtuální rovině. Pro koho je to silná káva, může sáhnout po méně cynické variantě. Opatřit tričko, polštář nebo sklenici s výmluvným nápisem, demonstrujícím štěstí z rozchodu, nebo své rozjaření nad single-stavem vyjádřit jinak. Ano, přesně tak! Žádný sentiment, žádné slzy, žádné rozjímání, hlavně ne o samotě! Když anti-Valentýn, pak nejlépe se vší parádou: s rockovou či metalovou hudbou, filmovým thrillerem, nejlépe hororem, v klubu s přáteli nebo jinak ujetě! Třeba na upíří párty v Londýně, i ty totiž cestovky na Valentina pořádají. Ze stejného soudku je i cestování za temnými stránkami evropských metropolí. Zájezdy po stopách duchů a vražd lze absolvovat v Paříži, Amsterdamu, Mnichově a spoustě dalších velkoměst. Paráda! Za stejně kreativní, možná ještě sofistikovanější, lze považovat například večeři s vraždou. Kdo umí německy, může se za tímhle bezesporu vzrušujícím zážitkem vydat do Rakouska, jež nabídkou tohoto druhu přímo překypuje. Ale ani jazykově nevybavení nemusejí bědovat. Povečeřet s řešením detektivního příběhu se dá i v naší milé vlasti.

Ovšem pozor, aktivní trávení anti – Valentýna může mít i další, sekundární a veskrze pozitivní efekt. Znáte to. Čím víc o něco usilujeme, tím méně se to daří. Jakmile však začneme s opačnou činností, v tomto případě se slavením single-stavu, bujaře a ve skupině „soukmenovců“, jsme na nejlepší cestě se seznámit. No řekněte – nebylo by fantastické poznat muže svého života na noční procházce po mysteriózní, duchařské Paříži, s drinkem Bloody Mary v ruce? Romantika jak se patří! Ale není to nutně o cestování, stačí mít nápad a získat pro něj pár lidí. Co napadá vás?

Ať jste šťastně v páru a příští týden se budete rozplývat nad nějakým typicky valentýnským produktem, nebo jste single a hodláte vyrazit s partou do ulic, užijte si to!

ByLibuse

Chtít po mužích, aby to přestali zkoušet, je stejné jako chtít po vodě, aby nebyla mokrá

Tak nějak mi nedá nevyjádřit se ke kampani Me too, která nebere konce. Napadá mě věta z filmu Woodyho Allena Match Point, kde v rozhovoru s hlavním protagonistou, tenistou Chrisem, svůdnice Nola říká: „Muži to vždycky zkoušejí….“ Ano, pro muže je charakteristické, že to na ženy zkoušejí, ať již slovně nebo dotyky. Provedení závisí na povaze, temperamentu, IQ, výchově, kultuře, společenských podmínkách… a možná i na stupni lákavé výzvy, již představuje žena. Některé ženy takových zážitků v průběhu svého života nasbírají tolik, že by jim nestačily prsty, ani kdyby měly osm rukou. A pak jsou takové, na něž to nezkoušel nikdy nikdo. Kam je lepší patřit? I to záleží na povaze. Co se mě týče, sexismu a obtěžování, řečeno dnešním slovníkem, jsem si užila, že by to vydalo na tlustou knihu. Ačkoli některé situace představovaly parádní riziko, nakonec se mi vždycky povedlo je zvládnout a vyjít z nich „bez úhony“. Třeba jsem měla kliku, že nikdo z těch mužů nebyl sadista či skutečný agresor. Možná se liším od pohoršeného mainstreamu, ale za újmu považuji pouze násilí, znásilnění, vydírání nebo nucení ženy k něčemu, s čím nesouhlasí. Ale mělo by sem snad patřit i více či méně neomalené balení, dvoření….? Nebo dokonce šaramantní flirt? Dle mého názoru určitě ne. Chtít po mužích, aby to přestali zkoušet, je stejné jako chtít po vodě, aby nebyla mokrá. Nebo se mýlím a čeká nás model bezpohlavní, vyčpělé, nudně korektní komunikace bez jiskření a dvojsmyslů? To by snad byl důvod prchnout na jinou planetu!

ByLibuse

Méně někdy znamená více. I ve flirtu!

Je docela průšvih, když se nový ctitel a potenciální partner nechová dost angažovaně, dává o sobě vědět sporadicky či neprojevuje jasný, jednoznačný zájem. Je smutné muset řešit otázku, jak to s ním vlastně je, jak to či ono myslel, jestli mu napsat nebo zavolat, přímo se zeptat nebo to radši nerozmazávat a čekat, jak se věci vyvinou. Ničit si hlavu pochybnostmi, způsobenými malým zájmem protějšku… .Atraktivní Šárka nic takového řešit nemusela. S Tomášem se poznali na jedné společenské akci, jiskra přeskočila oboustranně a rozjezd vztahu byl od samého začátku spontánní. Randili denně a evidentně se na sebe těšili. Když se rozloučili, nestačila Šárka ani dojet metrem domů, už jí na displeji mobilu blikala nová zpráva. Samozřejmě od Tomáše. Ptal se jí, jestli už je v pořádku doma, poděkoval za krásně strávený večer a nezapomněl připojit nějakou originální lichotku. Šárka se pokaždé zaculila a odpověděla něčím adekvátním, co ji právě napadlo. A že fantazii měla! Vtipnými výrazy a komentáři rozněcovala Tomášovu zvědavost i touhu. Nemohl tušit, že pracuje v mužském, kreativním kolektivu, kde jsou dvojsmyslné poznámky na denním pořádku… Kdy spolu strávíme noc? Už se známe tři týdny a vidíme se denně, řízl do toho. Ufff, ty na to jdeš pěkně zhurta, pomyslela si a po několika hodinách odvětila, že se uvidí, ale momentálně to nevidí. Tomášovi mělo svitnout, že je třeba sundat nohu z plynu. Místo toho udělal pravý opak. Zamluvil jsem víkend v pěkném rakouském wellnesshotelu, pokračoval v tokajícím tónu a nervózně bubnoval prsty do stolu, když čekal na odpověď. Tenhle víkend? To nepůjde, musím zpracovat jeden článek, nechala se slyšet, lépe řečeno číst. S tím nepočítal. Ježíš, ty mě ale mučíš, jak to přežiju? Snad by to přece jen nějak šlo…? Dnes je přece teprve čtvrtek, vyťukal, odeslal a šel si nalít panáka. Šárka očima přelétla novou textovku a pocítila znechucení. Copak mu mozek spadl do kalhot? Do rána se odmlčela a na jeho ranní pozdrav s návrhem, že klidně přijede s nákupem, uvaří a uklidí, dokonce jí vyluxuje byt, aby všechno stihla a v pátek mohli vyrazit, zareagovala bez příkras a hned. Nikam nejezdi, chci být sama a psát!!! Náhle vystřízlivělá Šárka Tomáše podcenila. Jasně, pomyslel si, která ženská by přiznala, že chlap umí uvařit? Asi na to nebyla zvyklá, chudinka….no co, tak ji překvapíme! Sklapl v kanclu laptop o pár hodin dřív, od čeho máme koneckonců home-office, a vydal se do nejbližšího supermarketu. Ta bude koukat, mnul si v duchu ruce, zatímco košík plnil ovocem, zeleninou, sýry, omáčkami a masovými produkty. O chvíli později poprvé v životě zvonil u jejích dveřích, hrdý na svůj výběr potravin i bleskové provedení nákupu. Uslyšel kroky v chodbě, doma tedy je, srdce mu poskočilo veselým vzrušením. Ale pak se dveře otevřely a v nich stanula bohyně pomsty. Co tady děláš, co to vlečeš, kdo se tě o to prosil? Kdyby se dalo vraždit pohledem, bylo na fleku po něm. No, já jsem jen chtěl…myslel jsem, že budeš ráda….?? Jeho hlas zněl škemravě a oči rentgenovaly temnou chodbu za siluetou jejího těla. Zachytila jeho pohled. Kam zíráš? Jo aha, už tomu rozumím…tys mi nechtěl pomoct, abych tu práci stihla dřív, tys mě přijel zkontrolovat! Jestli tady opravdu jsem. Nebo jestli tady třeba náhodou někoho nemám?! Tak tohle na mě teda nezkoušej. Jeden žárlivec mi stačil a tuhle zkušenost opakovat nehodlám! Pak se dveře zapráskly a Tomáš na chodníku osaměl. Cestou domů přemítal, jak je to nespravedlivé, jak se snažil a jak špatně byla jeho snaha pochopena. Ani Šárce nebylo dobře. Urazilo ji, že Tomáš ignoroval její přání, zachoval jako primitivní, majetnický samec a ještě k tomu žárlivec.

Škoda. Všechno třeba mohlo mít jiný průběh, kdyby ani jeden z nich nepředjímal a nepromítal své představy a obavy do zatím takřka neznámého partnera. Holt i tady platí, že méně někdy znamená více….