Author Archive Libuse

ByLibuse

Sebejisté a pochybující

Když na křtu mé knihy Ukradená objetí vystoupila jako host hrdinka jednoho z příběhů, provdaná milenka zralého věku, byli lidé šokováni. Částečně její silně netradiční vztahovou konstelací, ale ještě víc její absolutní přesvědčeností o správnosti této volby. Žena líčila své životní peripetie a blahodárný účinek milence na manželství naprosto sebejistě a sugestivně. Dokonce to znělo snad až propagačně. Jak jsem z rozhovorů s jednotlivými účastníky po akci zjistila, vysvětlovali si totiž mnozí její projev tak, že ona jediná našla správný recept na život a kdo ho nesdílí, je vadný. Nemyslela to tak, nicméně to v tomto duchu vyznít mohlo a evidentně vyznělo. Ale k dezinterpretaci dojde snadno, jedná-li se o tak ožehavé téma, jako je sex mimo manželské lože!

Jenže Marika a podobně smýšlející se něčím takovým nezatěžují. Ony prostě žijí ve smyslu sloganu „Carpe diem“ a názory ostatních jsou jim šumák. Ať vdané, rozvedené nebo vdovy laškují, koketují, svádějí a nechávají se svádět, vyměňují si s partnery tělesné tekutiny, občas i nějaké to vyznání a city. Jsou takhle naprogramovány, hormony se v nich bujaře páří, proč se tedy šidit?

I Renata, podnikatelka kolem padesátky, vyznává tuto filozofii. Do mužů se zásadně nezamilovává, testuje si je a vyčkává, jestli se situace bude vyvíjet pro ni příznivě. Není-li tomu tak, ze vztahu okamžitě vycouvá. Ničeho nelituje, dívá se jen dopředu a profituje jak z výher, tak i z proher, jsou-li z jejího hlediska vůbec nějaké. Na svých ztepilých nohách a vysokých podpatcích se nosí hrdě, každým krokem demonstruje sebejistotu, radost ze života, lásku ke svému tělu i k životu jako takovému.

Toho, čím Marika a Renata přímo překypují, se však tisícům jiných žalostně nedostává. Místo neochvějné sebejistoty věčné pochybování, hlavně o sobě. Ženy, nacházející se na opačném pólu než Marika s Renatou, se životem víceméně protrpí. Ve vztazích permanentně pochybují o svých schopnostech a samozřejmě o tom, že si počínají dobře. Ale i kdyby všechno skvěle fungovalo, najdou si vždy něco napadnutelného. Nemají-li milence, trýzní se představami, jaké by to s ním asi bylo, pořídí-li si ho, bičují se výčitkami, že manžela podvádějí. Zdá se, že v pěstování a následném rozkrývání neduhů a všeho zdánlivě nesmyslného spatřují skutečný smysl života. Zde nemám na mysli žádné zakomplexované chuděry, ale rozené intelektuálky, jinak suverénní a často i velmi atraktivní. Debata s nimi je příjemná a přínosná, zpravidla také veselá a vtipná, hýřící sebeironií. V podstatě zajímavější než s těmi přesvědčenými a zarytě šťastnými, jejichž život je vždy „super“. K tomu totiž není co dodat, čeho se chytit, co rozvíjet, nezbývá snad než poblahopřát, aby se dařilo i nadále.

Obě skupiny by jako sůl potřebovaly natankovat kapku opačného elementu. Ta první, bezvýhradně šťastná, zdravou dávku pochyb a intošského ponoření se pod povrch věcí, ta druhá zas pár deci animální povrchnosti. Ale kde bychom pak byli? Ať žije utopie!

 

 

ByLibuse

Dojmy z autogramiády

 

Ve čtvrtek 19.6. proběhla autogramiáda mé knihy Ukradená objetí v italské vinárničce Bacco. Tenhle podnik jsme zvolili proto, že má jak vynikající víno, tak atmosféru, která se k tématu knihy skvěle hodí. Nástěnné obrazy polonahých antických postav evokují zakázané radovánky, vyzařují neředěnou živočišnost.

Lidí přišlo hodně, dokonce tolik, že se do salónku všichni ani nevešli. Po úvodních proslovech, z nichž nejlepší byl kmotra knihy, Petra Šmolky, jsem publiku představila skutečnou hrdinku jednoho z příběhů. Přizvala jsem ji na akci jako kuriózní bonbónek a slibovala jsem si od toho bouřlivou diskusi. Když se bodrá Slovenka rozhovořila o svém dvojím životě a milenci, s nímž to peče už 21 let, lidi nevěřícně zírali. Mariku to ovšem nijak nevyvedlo z konceptu. Ačkoli se napětí v sále dalo krájet, dál a dál mluvila o tom, jak perfektní je být vdaná, s manželem samozřejmě spát, a těšit se na milence. K mému uchu tu a tam dolehla nějaká kritická poznámka, ale nahlas se projevilo jen několik málo odvážlivců. Knižní Marika suverénně řečnila a její projev by se dal nazvat reklamou na nevěru ve velkém stylu.

Po samotné autogramiádě se počet hostů zredukoval a i konzumace vína přispěla k intimnější atmosféře. Někteří z těch, co se předtím do Mariky ironicky strefovali, začínali laškovat přímo úměrně s množstvím vypitého alkoholu.

Doma jsem o celé akci přemýšlela, nabita zážitky jsem nemohla ani usnout. Druhý den mi to nedalo a začala jsem jednotlivé účastníky akce obvolávat, abych se vyptala na jejich dojmy, samozřejmě hlavně z Mariky. A bylo to velice zajímavé! Přestože ticho během jejího dlouhatánského projevu svědčilo spíš o odsouzení nebo aspoň odstupu, do telefonu lidé reagovali zcela jinak. „Kašle na veřejné mínění a dává pěkně na frak pokrytcům, to se mi na ní líbilo“, řekl mi jeden známý. „Správná ženská, umí žít a nebojí se k tomu přiznat, fandím jí“, řekla jiná účastnice, asi padesátiletá podnikatelka. „Ona jen nahlas říká to, co ostatní dělají tajně a navenek se tváří jako největší moralisti“. Další, převážně ženy, jichž na akci byla většina, se vyjadřovaly v tom smyslu, že Marika je se svým životem evidentně spokojená a už sám tento fakt nutno pochválit. Bez ohledu na to, jestli s takovým pojetím vztahů člověk souhlasí nebo ne. A pak se vyskytly i tvrdě odsuzující komentáře, z nichž ten relativně nejmírnější napadal Slovenku jako narcistku a zvířecí nymfomanku. Jiné šly ještě dál: „Je tak jednoduchá, netrpí nějakou duševní chorobou?“ „Nechutné! A tahle si ještě dovolí mluvit o důvěře v manželství!?“ „Podívala se vůbec někdy do zrcadla? Nechápu, co na ní ti chlapi vídí“….

Zaujalo mě i to, na co z jejího projevu se hosté soustředili. Jedni pitvali samotný fakt, že 21 let zahýbá manželovi, jiní její kritické názory na rozvod, další rozvíjeli fantazie, jak by to s ní dopadlo, kdyby všechno prasklo. „Její manžel nemůže být slepý, musí to vědět, ale asi mu to nevadí, protože taky někoho má!“ Tento názor vyjádřilo několik účastníků.

Kniha Ukradená objetí se zabývá milostnými aférami, těžko si tedy lze představit, že bych byla na křest pozvala nějakého věrného Pepu, co žije se svou Máňou 30 let v harmonickém manželství a po jiné ženě nikdy nezatoužil. Volbou Mariky jsem chtěla hosty nejen pobavit a dát jim prostor k výměně názorů na jedno z nejkontroverznějších témat všech dob, ale taky demonstrovat „zvládnutou nevěru“ v ženském pojetí. Ukázat, že zdaleka ne všechny ženy inklinují k pálení mostů a dalším nerozvážnostem. Že jsou i takové, které si nenechají vyšupat mozek z hlavy! Takže do jisté míry emancipační téma  – a ještě k tomu na Slovensku, kde jinak vládnou tvrdí macho-bačové!  Viděno z tohoto úhlu to Marika mužům perfektně „vrací“ za všechny podváděné manželky, takže by jí vlastně měly tleskat! Vždyť ona zahýbá přesně jako muži!  Možná je sice občas i kapku zamilovaná, ale na její manželství to nemá žádný vliv. Její city lze s trochou nadsázky přirovnat k bezvadně vycvičenému psovi, který přiběhne, sedne a lehne na povel. Ovšem je jasné, že z hlediska sexuální potřebnosti se Marika jeví zcela jinak – jako slabá, pudy zmítaná žena, která se neumí ovládat, mužské pohlaví vnímá deformovaně, narůžovělým filtrem své chtivosti, čímž se stává lehce ulovitelnou a padá do sítí kdekoho. Tomu by skalní feministky asi moc nefandily, jenže Marika nepřišla řečnit na jejich schůzi, nýbrž diskutovat na téma nevěra na křtu knihy o nevěře, čehož se zhostila na jedničku.  …a já už se pomalu začínám zabývat otázkou, kterou zajímavou a silně nekonvenční osobu pozvu na křest své další knihy. A jak to celé zaranžovat, aby bylo více legrace! Ale nebojte, času je zatím dost, do té doby to stoprocentně vymyslím!

 

 

ByLibuse

O Bazénu bez bazénu aneb další zamyšlení na téma „láska“

 

Vedra posledních dnů jsou úmorná. Dostala jsem chuť zchladit se, aspoň vizuálně, a vložila do DVD přehrávače film Bazén s Delonem a Schneider v hlavních rolích. Nic lepšího jsem nemohla udělat! Osvěžilo mě nejen sugestivní vlnění nádherně azurové vody v bazénu, ale i psychologicky geniálně zpracovaná komunikace, nabitá touhou i žárlivostí….Mrazivá předtucha blížící se vraždy spolehlivě ochladí i v padesátistupňovém hicu! Ale o tom tady nechci psát. Zmíněný film znám, viděla jsem ho už několikrát, ale pokaždé si na něm všimnu něčeho nového, co mi předtím uniklo. Teď to byla závěrečná scéna….Nejdřív bych asi měla nastínit, oč ve filmu vlastně jde, mladší ročníky ho možná vůbec neznají. Tak tedy: Marianna (Romy Schneider) a Jean Paul (Alain Delon) tráví volné dny ve vypůjčené luxusní vile. Dominantou zahrady je veliký bazén, kde se odehrává hned první scéna a posléze vše podstatné. Marianna a Jean Paul spolu laškují a jejich doteky i verbální komunikace představují vrchol vytříbené erotiky…avšak sotva se divák nechá vtáhnout do idyly letního dne se sex-appealem dvou bronzových, nádherných těl a oblohou bez mráčku, nastává zvrat. Přijíždí návštěva, společný přítel Harry s dcerou Penelopou. Z komentářů Jean Paula vychází najevo, že mezi Mariannou a Harrym kdysi šlo o víc než pouhé kamarádství. Žena to svým kouzelně šaramantním stylem ani nepopře, ani nepotvrdí…a drama může začít!

Harry, úspěšnější a suverénnější než jeho lehce deprimovaný přítel, zneuznalý spisovatel, předvádí své atraktivity, například nový drahý sporťák. Chce oslnit a nutno podotknout, že se mu to daří. Marianna, jíž se při každé příležitosti okatě dvoří, „zabere“ a požádá ho, aby ji zavezl do města na nákup. Polichocený playboy Harry hbitě skočí do auta, což Jean Paul sleduje se skřípěním zubů a sotva ti dva zmizí, zinscenuje první dějství dávno plánované pomsty….Jeanu Paulovi, zkušenému znalci žen, samozřejmě neuniklo, jakými pohledy ho kamarádova dcera sleduje…stačí to jen nějak vhodně zinscenovat, zmizet v pokoji a nechat se najít. Ví, že ho bude hledat – a nemýlil se… Penelopa překypuje tím, co všechno mu chce říct. Hlavně o otci, s nímž se dlouho nestýkala. Jean Paul tomu půvabně telecímu děvčátku naslouchá a je zasažen hloubkou, upřímností, hlavně ovšem obsahem sdělení. Dozvídá se totiž, že Harry Mariannu měl, užil si s ní, odložil ji, ale je připraven ji Jean Paulovi kdykoli „ukrást“, protože si ji nezaslouží. Ještě větším šokem pro Jean Paula fakt, že jím Harry skrytě opovrhuje a považuje ho za neschopného budižkničemu. To je ona pomyslná poslední kapka, jíž nádoba plná hněvu a žárlivosti přetekla. Jean Paul nečeká, až se jeho láska a sok vrátí z města. Odveze Penelopu na pláž, tam ji svede a domů pak přiveze v psychicky rozhozeném stavu, zatímco on sám silácky demonstruje vítězství…Během společné večeře atmosféra zhoustne natolik, že by se dala krájet. Všichni vědí všechno. Žárlivost propuká i tam, kde dříve nebyla, a tam, kde je již dávno zřejmou, se mění v otevřenou, neskrývanou nenávist. Marianniny dotazy, směřované Penelopě, jsou plné ironie, Harryho pohledy, určené Jean Paulovi, by mohly vraždit…Situace kulminuje v momentě, kdy se opilý Harry o pár hodin později vrací z flámu. U bazénu na něj čeká alkoholem povzbuzený Jean Paul a vyslechne si totéž, co mu předtím prozradila Penelopa. Harry jím pohrdá a víc než na něm mu záleží na Marianně…Pohádají se, Harry ho chce praštit, ale Jean Paul před pěstí uhne, útočníka odrazí a shodí ho do vody. Marně Harry prosí, aby ho vytáhl. Sok ho zmasí a chladnokrevně mu drží hlavu pod vodou tak dlouho, až přestane jevit známky života. Mrtvé tělo pak vytáhne na břeh a vykonstruuje historku o utonutí. Tu mu všichni věří…až na komisaře, který krátce nato zavítá do domu a slídí kolem bazénu. Nechápe, jak je možné, že oděv utonulého nevykazoval žádné stopy večírku ani namočení….Ale mokré šaty ne a ne najít a oba svědci se k němu chovají jak k nechutnému vetřelci. Jean Paul ani Marianna pro jeho podezíravost nemají pochopení, věc je dle jejich názoru jasná a oni chtějí odjet. Ale vrah je přece jen slabší, než se dělá….Marianna něco tuší a bez potíží z něj vytáhne, jak se to skutečně stalo. Jean Paulovi se uleví , zejména sdělením, kam skryl mokré džíny s košilí. Žena svého partnera navenek brání a veškerá komisařova podezření vyvrací, čímž je případ uzavřen a oba mohou odjet. Penelopa je už pár dní pryč, Marianna ji doprovodila na letiště, odkud odletěla za svou matkou.

Marainna a Jean Paul balí, nosí věci do auta. Vše naloženo, proběhlo i rozloučení s hospodyní. V tu chvíli se Marianna zarazí a řekne něco ve smyslu: „Nech mě, odjedu vlakem. Jeď sám. “…

A teď to přijde! Jean Paul ji odvádí ji do domu, tam ji k sobě přivine a drží v objetí tak dlouho, až se ženin odpor zlomí a i ona se k němu přiskne….Zůstává s ním.

Ví, že jí nedává vůbec žádnou jistotu, že by ji vyměnil za první postpubertální kočičku, nyní ví dokonce i to, že je vrah. Chce ho opustit, ale nedokáže to – jako spousta žen, které se na mě obracejí. Vědí, že ti muži, které milují, za to vlastně vůbec nestojí, ale to jejich city nijak nebrzdí. Jestliže on citově nijak moc zaangažován není, hledají zázračné „návody“, jak to zařídit, aby zahořel taky. Když ne stejně intenzivně, tak aspoň trochu! Co s touhle zničující, paralyzující, soudnosti zbavující láskou, vedoucí do pekel a dělající lidi nešťastnými? Bylo by báječné, kdyby vědci vynalezli nějakou zázračnou pilulku, kterou by člověk spolkl a náhle viděl objekt své touhy zcela objektivně! Ale toho se zřejmě nedožijeme, což je vlastně dobře. Takový „zázrak“ by byl zcela jistě dvojsečný a vedl k jiným katastrofám!

Jak to nakonec dopadlo s hrdinkou zmíněného, mimochodem vynikajícího filmu, se už nedozvíme, ale to nevadí. Máme před sebou jiný film- vlastní život, a scénář k němu si píšeme my sami. Tak na to nezapomínejme!

ByLibuse

INES a INGRID

Ines měla všechno, o čem většina žen jen sní. Zajímavou práci v reklamní branži, luxusní dům, úspěšného, věrného a milujícího manžela. Walter vlastnil spoustu nemovitostí po celé Evropě, pocházel totiž z bohaté rodiny a uměl na rodinné tradice navázat… Ines to zprvu blažilo a často se cítila šťastná. Byla hrdá sama na sebe, že se jí povedlo dobře se uplatnit ve společnosti a spojit svůj život s člověkem, u něhož byly veškeré předpoklady trvalé opory. Co by za to její kamarádky a bývalé spolužačky daly! Která z nich si mohla dovolit být několikrát za rok u moře, ještě k tomu v daleké exotické zemi, a celou zimu lyžovat v Alpách…? Žádná!

Ale uběhlo pár let a Ines už tak šťastná nebyla. Ztratila schopnost radovat se a těšit se z maličkostí. Nudil ji i Walter – hlavně tím, jak byl pořád hodný. Kdyby se aspoň občas pohádali jako ostatní páry z jejich okruhu známých! Ale kdepak….

Pozvání k Doris do střediska zimních sportů přišlo jak na zavolanou. I Walter ho uvítal, jiné kulisy jí prý prospějí. „Zatím vyřídím pár obchodních cest, abych se ti potom mohl více věnovat, lásečko“, pravil vroucně. Do háje, on ani nežárlí, vztekala se Ines a o to intenzivněji šlapala na plyn svého cabria. Když jí Doris prozradila, že se večer půjdou pobavit do místního kasína, samozřejmě toho nejlepšího, její nadšení neznalo hranic. Hrály do dvou v noci a popíjely k tomu francouzské značkové šampaňské. Opojná atmosféra mondénní noblesy obě dámy ihned pohltila. Sázely na barvy i čísla, peněz měly habaděj, mohly si užívat do sytosti.. Nejdřív se dařilo, pak skoro všechno prohrály. Doris to vzdala, ale Ines šla vymělit dalších 500 EUR. Měla tušení, že padne zero, vsadila tedy všechny žetony na něj – a ono padlo! Nejen že získala sumu, kterou předtím prohrála, ale byla dokonce 200 EUR v plusu. Doma si otevřely ještě jednu láhvinku vína a probíraly sázky i osazenstvo kasína. Doris se zakoukala do krupiéra, ale Ines si ho neuměla ani pořádně vybavit. Hra ji totálně pohltila…

O 600 km dále směrem na sever žila Ingrid. Pracovala v místním špitále jako zdravotní sestra a byla už patnáct let provdána za Uweho, řidiče kamionů. Kdysi dávno měli pronajatý slušně velký byt, ale ten si teď nemohli dovolit. Živit a šatit dvě děti nebylo jednoduché, a tak se přestěhovali do malého bytu na okraji města. Ingrid se sice snažila vydělávat co možná nejvíc, ale navzdory četným nočním službám to jaksi pořád nestačilo. Když Uwe křižoval Evropu, což se dělo prakticky pořád, musela platit hlídání, osmi a desetileté dítě nemohla nechat doma samotné. Ale nejhorší na celé věci bylo to, že věčně čekala na Uweho výplatu. Nosil ji sporadicky a ještě k tomu vždycky nějak zredukovanou. Ingrid to nechápala: copak kamioňáci vydělávají tak žalostně málo? Kolegyně tvrdily pravý opak a platové tabulky, které našla na internetu, taky vypadaly zcela jinak! Marně se rozčilovala, křičela, plakala. Scénami dosáhla jen toho, že Uwe práskl dveřmi, zmizel a chudinky děti se třásly ve svých postýlkách. Přežívala z měsíce na měsíc, neznajíc volno, pohodu, nakupování s požitkem, bez srovnávání cen, o rozmařilých dýcháncích ani nemluvě…

O 5 let později

Na lavičkách parku psychiatrické léčebny se na sluníčku vyhřívají pacienti i jejich návštěvy. Dnes zde sedí také Ingrid, přestože už není Uweho manželkou. Jeho přiznání však způsobilo, že ho Ingrid přestala brát jako lháře, podvodníka a padoucha, ale jako na nemocného člověka, jemuž je třeba pomoct. Souhlasila tedy s návrhem psychiatra, aby se zúčastnila skupinového sezení s rodinnými příslušníky. Otevřeně mluvila o všech dramatech, jimiž si prošli. O ztrátě důvěry, hádkách, kolísání mezi nadějí a beznadějí, o studu a mnoha poníženích. O svých naivních a marných pokusech znemožnit manželovi vstup do do heren. Hovořila srozumitelně a věcně, bez zkrášlovacích jazykových kudrlinek, ale o to působivěji. Její řeč měla takový úspěch, že se rozhodli ho zopakovat. Od té doby tam dojížděla pravidelně a podporu boje proti zákeřné závislosti začala vnímat jako své nové poslání.

Všimla si křehké blondýnky, která se do ní vpíjela pohledem. Po celou dobu jí visela na rtech a když se pak všichni včetně lékaře vydali do parku, oslovila ji. Řekla, že se jmenuje Ines, kdysi se topila v bohatství, měla báječného muže, zaměstnání snů, ale žádné děti….možná i proto se začala nudit a pocit zbytečnosti zahánět v kasínu, kam ji poprvé zavedla kamarádka. Brzy ruletě zcela propadla a kromě svých peněz rozhazovala i manželovy. Zaplatil jí léčení na drahé soukromé klinice, ale žádný efekt to nepřineslo, po pár měsících nastala recidiva…teď je tady a jestli se to zase nepovede, manžel ji nadobro vyhodí…sám od sebe by to možná neudělal, ale nátlaku své rodiny neodolá…

O dalších 5 let později

Ingrid podepisuje svou knihu, v níž líčí život s gamblerem. Psát sice moc neumí, ale její sugestivní vystoupení v léčebně zaujala redaktora Geralda, jenž tam zrovna dělal interview. Nabídl jí spolupráci na knize, která by mohla pomoci statisícům závislých. Ingrid souhlasila a dílo se stalo trhákem, který má být dokonce zfilmován.

Dnes Ingrid objíždí celou zem, je zvána do televize a své popularity využila k založení nadace na pomoc obětí gamblingu, kde shromažďuje finanční prostředky pro rodiny hazardních hráčů. Často navštěvuje svou novou kamarádku Ines a jejího manžela Waltera. Oba jí moc fandí, pravidelně přispívají do nadace a podporují její děti na studiích. Zamilovali si je jako vlastní. Jakmile starší syn dostuduje ekonomii, zaměstná ho Walter ve své firmě a o kreativní dcerku se postará sama Ines – dostane ji do reklamní agentury, kde je teď šéfkou….Na jednom pikniku se Ines přítelkyni svěřila, že se považuje za vyléčenou právě díky ní. Doufá, že ji už nikdy nepřepadne chuť vkročit do kasína, ačkoli ví, že závislost v člověku dříme jako časovaná bomba, tajemná nestvůra, která spí s jedním okem otevřeným. Ingrid se usmála a řekla, že i ona věří v její sílu, jež ji zařadí mezi úspěšně zvládnuté „případy“.

Uwe se bohužel po rozvodu s Ingrid chytil alkoholičky, která ho k ničemu pozitivnímu nemotivovala. Začal s ní dokonce i pít, což předtím nedělal. Ale písemný kontakt s Ingrid přece jen udržoval. Jeho poslední mail ji potěšil. Psal v něm, že se s problematickou partnerkou rozešel, vůbec nepije, má novou práci a několik měsíců nehrál.

Dvě ženy, dva různé osudy a jeden společný jmenovatel: chobotnice zvaná hazard. Kéž by přibývalo těch, co nad ní zvítězí! A taky těch, kteří jim k tomuto vítězství pomohou.

ByLibuse

Sex nebo peníze? Seznamovací animozity zralého věku

 

Často se vedou diskuse o tom, jak to vypadá se šancemi na seznámení ve zralém věku. Jedni tvrdí, že se radikálně zmenšují, druzí oponují, že je to nesmysl. Kdo z nich má pravdu? Těžko říct, k tomu by bylo zapotřebí provést rozsáhlé statistické šetření. V mnoha případech je to tak, že s přibývajícím věkem nároky neklesají, ale naopak stoupají. Nový partner má nahradit vše, co jeho předchůdci postrádali. Během rozhovorů s klienty si všimla další zajímavosti: jak citlivě, dokonce přecitlivěle, muži i ženy reagují na určitá slova a slovní spojení. Muži povyskočí na židli při výrazu peníze nebo zajištění, ženy zase při zmínce o nezávazném sexu (tedy pokud se jim samotným nejedná pouze o tajnou avantýrku). Je to tím, že se nám do seznamování čím dál tím více vkrádá ekonomické hledisko? Asi ano. A není divu, zrcadlí to naše poměry!

Obecně a asi všude na světě platí, že bohatí muži  vyhledávají mladší, zdravím kypící krasavice, s nimiž by si mohli vylepšit image, případně přivést na svět dalšího potomka. Příjmově průměrní pánové důchodového věku by si rovněž rádi sexuálně užili, ale neváhají dát partnerce najevo, leckdy dost nevybíravě, že do ní nehodlají investovat, čili, ve zkratce řečeno, „každý ve svém a každý za své“. Chudí jsou naopak schopni vynaložit nemalé úsilí, aby se vlichotili do přízně movitější ženy, a za drobné tělesné i jiné posluhy měli zajištěno bydlení i stravu.

Kdyby zde nejnižší důchod činil 50 tisíc a ceny nijak radikálně nestoupaly, vypadalo by to asi úplně jinak. Muži by možná byli obecně dvornější, mohli by si dovolit pozvat ženu na parádní výlet a nevyslovovali by paušalizující výroky o tom, že „ženy jsou jen na peníze“. Nepřipodobňovali by je ani k „suchým větvím“ jen proto, že byli odmítnuti. Nebo by se to aspoň nedělo tak masově.  Ženy, stejně dobře zaopatřené, by jim k těmto výrokům ani nezavdávaly příčinu. Nemusely by totiž ztrácet čas opatrným dotazováním na majetkové poměry dotyčného pána a místo toho by se mohly věnovat daleko příjemnějším tématům, jako třeba společná dovolená v nějaké lákavé destinaci. Nelze však vyloučit, že by to tak idylicky vypadalo jen na začátku a jakmile by si obě pohlaví zvykla na nový stav, vypukly by jiné sváry, byť třeba posunuté do jiné roviny….

Nedávno se mě jeden 65-letý muž zeptal, jestli znám ten kreslený vtip o čekání několika žen na toho pravého…vtip spočíval v tom, že z těl zbyly již jen kostry. Zní to brutálně, ale některé ženy si tak opravdu počínají. Než aby slevily ze svých požadavků, dál spřádají sny o princi v bílem mercedesu nebo jiném image-voze. Neuvědomují si, že na českých ulicích těžko potkají někoho, kdo by byl v tomto věku a s takovou majetkovou výbavou volný….Muži se zas často dopouštějí té osudné chyby, že svou sexuální touhu nedovedou obalit ani levným růžovým papírem a moc se diví, že je ženy posílají do night-klubu /kam ovšem nepůjdou, protože je drahý/, místo aby je zvaly do své ložnice.

„Víte, co mi řekla docela pěkná pedesátnice na rande? Že prý se má dobře a s partnerem se chce mít ještě líp“, vyprávěl mi rozhořčeně jiný muž. Byl pobouřen, protože dle jeho slov nabízel té ženě své „srdce“ , a ona chtěla jen peníze. Ale možná byla stejně pobouřena i ona, neboť jí šlo o skutečné soužití, zatímco on mluvil (mezi řádky) vlastně jen o sexu.

Každé ženě lichotí, když ví, že se muži líbí, ale znechucuje a uráží ji vize, že by měla posloužit jen jako levnější varianta escort servisu. Poskytnout službu, třeba dokonce plný servis, a vypadnout. Nemajetné muže zase uráží myšlenka, že by si přízeň ženy měli  „zasloužit“ něčím jiným než erotickými narážkami a dotyky. Něčím hodnotným, svědčícím o skutečném zájmu. … jenže i pračlověk musel skolit mamuta, aby získal svou vyvolenou!

Určité tendence, co se výběru partnera týče,  jsou v nás prostě zakódovány a výjimky spíš jen potvrzují pravidlo.  Spílat evoluční biologii sice lze, ale podobá se to boji s větrnými mlýny a užitek to může přinést jen tomu, kdo si z toho udělá životní program. Pokud se v tom bude plně vyžívat a nahradí mu to partnera, není co řešit – jeho volba! Všichni ostatní by se měli cvičit v komunikačních dovednostech, realisticky přemýšlet o svých možnostech… a podle toho vyrážet na lov.

Lovu zdar!

 

 

 

 

 

ByLibuse

Jak sladká je pomsta?

Pomsta je sladká, tvrdí prastaré přísloví. Chtít se pomstít někomu, kdo ublížil, zradil, podvedl nebo opustil, je normální a lidské. Pokud to zůstane jen ve fantazijní rovině nebo to nepřekročí únosnou mez. Jsou ovšem tací, co neváhají sáhnout po těch nejpodlejších a nejubožejších metodách. A paradoxně to bývají často právě ti, kteří sami zneužívali, podváděli, páchali nepravosti a silné podpásovky! Znám případy rafinovaných manipulátorů, kteří v momentě, kdy jim byl odepřen zdroj, výživná žíla, na niž byli úspěšně přisáti, začali vydírat a vyhrožovat. Místo právem rozhořčené podváděné oběti tak přecházejí do útoku ti, co by měli „zalézt do díry“ a zpytovat svědomí. Ale o těchto případech zde nechci mluvit. K napsání článku mě kupodivu inspirovalo něco úplně jiného – přívěsek na klíče v podobě panenky voodoo. V červeném a bílém provedení ji nabízí internetový shop s názvem racheshop.de. Jde samozřejmě o legraci a věřím, že se tímhle dárkem leckdo hodně dobře pobaví. Panenka je komplet celá popsána, v angličtině. Všechny končetiny a části těla, určené k propíchnutí, jsou opatřeny hanlivými výrazy, které zhrzené osobě musejít znít jako rajská hudba. Tato věcička se může jevit jako velmi praktická, neboť ji nosíme stále s sebou. Kdykoli tedy její majitel ucítí potřebu vyřídit si to s bývalým partnerem, může se pustit do díla! Vynadat figurce, říct jí pěkně zblízka do ksichtu, co je zač, co si o ní myslí, co si zaslouží. A pro lepší zchlazení žáhy sáhnout třeba i po jehle ….ale má to jeden háček, vlastně více háčků. I nepověrčiví přiznávají, že není radno zahrávat si s černou magií. Kdysi jsem viděla na jednom německém televizním kanálu moc zajímavý dokument. Jeho autor se vydal do Peru, kde, jak je známo, kvete bílá i černá magie. Mluvil s lidmi, kteří udělali zkušenost se šamanem. Vrcholem reportáže byl rozhovor s mužem, který se prostřednictvím šamana, provozujícího voodoo, chtěl posmtít své o hodně mladší manželce za její údajnou nevěru. Pomsta vyšla, dotyčná osoba zanedlouho onemocněla zvláštní chorobou, na niž nikdo neznal lék. V tu chvíli zadavatel špinavé zakázky zpanikařil. Znovu se vydal za šamanem, aby jeho ženu uzdravil. Ten řekl něco v tom smyslu, že si to měl rozmyslet dřív, odčarování nefunguje pokaždé a je navíc mnohem dražší. Těžko říct, jak to dopadlo…že na tom něco, mi potvrdil i kamarád, co dlouho pobýval v Africe, samotné kolébce tohoto kultu. Hojně se tam setkával s tím, že „začarované“ osoby musely překonat spousty kilometrů od šamanova bydliště, aby se vymanily jeho negativnímu vlivu.

Přát někomu něco zlého každopádně zavání nebezpečným hazardem se zdravím nebo dokonce životem. I kdyby princip odplaty fungoval pouze v naší mysli! Všichni přece víme, jak dalece myšlenky ovlivňují naše pocity a smysl života. Tudy tedy cesta nevede!

Ale nabízí se vůbec nějaká možnost, jak se správně vyřádit na bývalém, aby se rozchod rychleji a lépe zpracoval? Aby to nebylo ohrožující a abychom z toho neměli špatné svědomí? Ano, třeba zfackovat pytel. Roztrhat jeho fotku a ústřižky třeba spálit. Známé je i terapeutické a elegantní řešení – hovor s prázdnou židlí. I ten nás může docela úspěšně zbavit vnitřního balastu a skrytých jedů! Nejhorší totiž je neventilovat je. Nosit je v sobě, potlačovat, ignorovat. Předstírat pohodu, ale vnitřně trpět. Skvělý film na tohle téma se jmenuje Kurz negativního myšlení. Vřele doporučuji!

Nejefektnější pomstou je ovšem úspěch a šťastný život. Nic totiž nenaštve víc než zjištění, že partner, jehož jsem opustil kvůli někomu jinému, se má ještě líp než se mnou! Že nijak netrpí, ale vesele žije, podniká nejrůznější akce, dělá to, co se mnou ne. Vrcholem je, samozřejmě, pořídí-li si za mne náhradu! Za správný konec to vzala bývalá partnerka francouzského prezidenta, novinářka Valerie Trierweiler. Konfrontace s údajnou aférou hlavy státu ji sice sebrala, ale jen na chvíli. Nyní se těší přízni Alaina Delona, orientálního podnikatele, a hodlá napsat knihu….není snad taková „pomsta“ sladší než všechny kremrole světa?

Moje rada tedy zní: kašlete na pomstu a žijte!

 

Pomsta je sladká, tvrdí prastaré přísloví. Chtít se pomstít někomu, kdo ublížil, zradil, podvedl nebo opustil, je normální a lidské. Pokud to zůstane jen ve fantazijní rovině nebo to nepřekročí únosnou mez. Jsou ovšem tací, co neváhají sáhnout po těch nejpodlejších a nejubožejších metodách. A paradoxně to bývají často právě ti, kteří sami zneužívali, podváděli, páchali nepravosti a silné podpásovky! Znám případy rafinovaných manipulátorů, kteří v momentě, kdy jim byl odepřen zdroj, výživná žíla, na niž byli úspěšně přisáti, začali vydírat a vyhrožovat. Místo právem rozhořčené podváděné oběti tak přecházejí do útoku ti, co by měli „zalézt do díry“ a zpytovat svědomí. Ale o těchto případech zde nechci mluvit. K napsání článku mě kupodivu inspirovalo něco úplně jiného – přívěsek na klíče v podobě panenky voodoo. V červeném a bílém provedení ji nabízí internetový shop s názvem racheshop.de. Jde samozřejmě o legraci a věřím, že se tímhle dárkem leckdo hodně dobře pobaví. Panenka je komplet celá popsána, v angličtině. Všechny končetiny a části těla, určené k propíchnutí, jsou opatřeny hanlivými výrazy, které zhrzené osobě musejít znít jako rajská hudba. Tato věcička se může jevit jako velmi praktická, neboť ji nosíme stále s sebou. Kdykoli tedy její majitel ucítí potřebu vyřídit si to s bývalým partnerem, může se pustit do díla! Vynadat figurce, říct jí pěkně zblízka do ksichtu, co je zač, co si o ní myslí, co si zaslouží. A pro lepší zchlazení žáhy sáhnout třeba i po jehle ….ale má to jeden háček, vlastně více háčků. I nepověrčiví přiznávají, že není radno zahrávat si s černou magií. Kdysi jsem viděla na jednom německém televizním kanálu moc zajímavý dokument. Jeho autor se vydal do Peru, kde, jak je známo, kvete bílá i černá magie. Mluvil s lidmi, kteří udělali zkušenost se šamanem. Vrcholem reportáže byl rozhovor s mužem, který se prostřednictvím šamana, provozujícího voodoo, chtěl posmtít své o hodně mladší manželce za její údajnou nevěru. Pomsta vyšla, dotyčná osoba zanedlouho onemocněla zvláštní chorobou, na niž nikdo neznal lék. V tu chvíli zadavatel špinavé zakázky zpanikařil. Znovu se vydal za šamanem, aby jeho ženu uzdravil. Ten řekl něco v tom smyslu, že si to měl rozmyslet dřív, odčarování nefunguje pokaždé a je navíc mnohem dražší. Těžko říct, jak to dopadlo…že na tom něco, mi potvrdil i kamarád, co dlouho pobýval v Africe, samotné kolébce tohoto kultu. Hojně se tam setkával s tím, že „začarované“ osoby musely překonat spousty kilometrů od šamanova bydliště, aby se vymanily jeho negativnímu vlivu.

Přát někomu něco zlého každopádně zavání nebezpečným hazardem se zdravím nebo dokonce životem. I kdyby princip odplaty fungoval pouze v naší mysli! Všichni přece víme, jak dalece myšlenky ovlivňují naše pocity a smysl života. Tudy tedy cesta nevede!

Ale nabízí se vůbec nějaká možnost, jak se správně vyřádit na bývalém, aby se rozchod rychleji a lépe zpracoval? Aby to nebylo ohrožující a abychom z toho neměli špatné svědomí? Ano, třeba zfackovat pytel. Roztrhat jeho fotku a ústřižky třeba spálit. Známé je i terapeutické a elegantní řešení – hovor s prázdnou židlí. I ten nás může docela úspěšně zbavit vnitřního balastu a skrytých jedů! Nejhorší totiž je neventilovat je. Nosit je v sobě, potlačovat, ignorovat. Předstírat pohodu, ale vnitřně trpět. Skvělý film na tohle téma se jmenuje Kurz negativního myšlení. Vřele doporučuji!

Nejefektnější pomstou je ovšem úspěch a šťastný život. Nic totiž nenaštve víc než zjištění, že partner, jehož jsem opustil kvůli někomu jinému, se má ještě líp než se mnou! Že nijak netrpí, ale vesele žije, podniká nejrůznější akce, dělá to, co se mnou ne. Vrcholem je, samozřejmě, pořídí-li si za mne náhradu! Za správný konec to vzala bývalá partnerka francouzského prezidenta, novinářka Valerie Trierweiler. Konfrontace s údajnou aférou hlavy státu ji sice sebrala, ale jen na chvíli. Nyní se těší přízni Alaina Delona, orientálního podnikatele, a hodlá napsat knihu….není snad taková „pomsta“ sladší než všechny kremrole světa?

Moje rada tedy zní: kašlete na pomstu a žijte!

 

Pomsta je sladká, tvrdí prastaré přísloví. Chtít se pomstít někomu, kdo ublížil, zradil, podvedl nebo opustil, je normální a lidské. Pokud to zůstane jen ve fantazijní rovině nebo to nepřekročí únosnou mez. Jsou ovšem tací, co neváhají sáhnout po těch nejpodlejších a nejubožejších metodách. A paradoxně to bývají často právě ti, kteří sami zneužívali, podváděli, páchali nepravosti a silné podpásovky! Znám případy rafinovaných manipulátorů, kteří v momentě, kdy jim byl odepřen zdroj, výživná žíla, na niž byli úspěšně přisáti, začali vydírat a vyhrožovat. Místo právem rozhořčené podváděné oběti tak přecházejí do útoku ti, co by měli „zalézt do díry“ a zpytovat svědomí. Ale o těchto případech zde nechci mluvit. K napsání článku mě kupodivu inspirovalo něco úplně jiného – přívěsek na klíče v podobě panenky voodoo. V červeném a bílém provedení ji nabízí internetový shop s názvem racheshop.de. Jde samozřejmě o legraci a věřím, že se tímhle dárkem leckdo hodně dobře pobaví. Panenka je komplet celá popsána, v angličtině. Všechny končetiny a části těla, určené k propíchnutí, jsou opatřeny hanlivými výrazy, které zhrzené osobě musejít znít jako rajská hudba. Tato věcička se může jevit jako velmi praktická, neboť ji nosíme stále s sebou. Kdykoli tedy její majitel ucítí potřebu vyřídit si to s bývalým partnerem, může se pustit do díla! Vynadat figurce, říct jí pěkně zblízka do ksichtu, co je zač, co si o ní myslí, co si zaslouží. A pro lepší zchlazení žáhy sáhnout třeba i po jehle ….ale má to jeden háček, vlastně více háčků. I nepověrčiví přiznávají, že není radno zahrávat si s černou magií. Kdysi jsem viděla na jednom německém televizním kanálu moc zajímavý dokument. Jeho autor se vydal do Peru, kde, jak je známo, kvete bílá i černá magie. Mluvil s lidmi, kteří udělali zkušenost se šamanem. Vrcholem reportáže byl rozhovor s mužem, který se prostřednictvím šamana, provozujícího voodoo, chtěl posmtít své o hodně mladší manželce za její údajnou nevěru. Pomsta vyšla, dotyčná osoba zanedlouho onemocněla zvláštní chorobou, na niž nikdo neznal lék. V tu chvíli zadavatel špinavé zakázky zpanikařil. Znovu se vydal za šamanem, aby jeho ženu uzdravil. Ten řekl něco v tom smyslu, že si to měl rozmyslet dřív, odčarování nefunguje pokaždé a je navíc mnohem dražší. Těžko říct, jak to dopadlo…že na tom něco, mi potvrdil i kamarád, co dlouho pobýval v Africe, samotné kolébce tohoto kultu. Hojně se tam setkával s tím, že „začarované“ osoby musely překonat spousty kilometrů od šamanova bydliště, aby se vymanily jeho negativnímu vlivu.

Přát někomu něco zlého každopádně zavání nebezpečným hazardem se zdravím nebo dokonce životem. I kdyby princip odplaty fungoval pouze v naší mysli! Všichni přece víme, jak dalece myšlenky ovlivňují naše pocity a smysl života. Tudy tedy cesta nevede!

Ale nabízí se vůbec nějaká možnost, jak se správně vyřádit na bývalém, aby se rozchod rychleji a lépe zpracoval? Aby to nebylo ohrožující a abychom z toho neměli špatné svědomí? Ano, třeba zfackovat pytel. Roztrhat jeho fotku a ústřižky třeba spálit. Známé je i terapeutické a elegantní řešení – hovor s prázdnou židlí. I ten nás může docela úspěšně zbavit vnitřního balastu a skrytých jedů! Nejhorší totiž je neventilovat je. Nosit je v sobě, potlačovat, ignorovat. Předstírat pohodu, ale vnitřně trpět. Skvělý film na tohle téma se jmenuje Kurz negativního myšlení. Vřele doporučuji!

Nejefektnější pomstou je ovšem úspěch a šťastný život. Nic totiž nenaštve víc než zjištění, že partner, jehož jsem opustil kvůli někomu jinému, se má ještě líp než se mnou! Že nijak netrpí, ale vesele žije, podniká nejrůznější akce, dělá to, co se mnou ne. Vrcholem je, samozřejmě, pořídí-li si za mne náhradu! Za správný konec to vzala bývalá partnerka francouzského prezidenta, novinářka Valerie Trierweiler. Konfrontace s údajnou aférou hlavy státu ji sice sebrala, ale jen na chvíli. Nyní se těší přízni Alaina Delona, orientálního podnikatele, a hodlá napsat knihu….není snad taková „pomsta“ sladší než všechny kremrole světa?

Moje rada tedy zní: kašlete na pomstu a žijte!

 

 

 

 

 

 

 

 

ByLibuse

Chaosem proti chaosu i lásce ke gaunerovi

 

 

Zcela neplánovaně a vlastně skoro náhodou jsem se ocitla na febiofestovém filmu Chaos. Šla jsem totiž koupit lísky na jiný film, ale protože do jeho začátku zbývaly dvě hodiny, rozhodla jsem se vypnit čekání tímhle fancouzským snímkem. To jsem ještě vůbec netušila, jak skvělá volba to byla! Dokonce lepší než film, kvůli němuž jsem na Anděl původně jela….

Děj je situován na francouzský venkov, kam z Paříže přijíždí středoškolský učitel se svou manželkou, klavíristkou, a malým synem. Učitel je pohledný, sportovně vyhlížející černoch, jeho žena subtilní, krásná mulatka. Hned během prvního dne působení v nové škole učitele kontaktuje na svůj věk vyspělý, hezký  student. Nabízí mu pomoc při štípání dříví a dalších pracích kolem pronajatého domku…

Učitel je překvapen a intinktivně odmítá. Mladík je však neodbytný a brzy dosáhne svého: infiltruje se do rodiny, kam začne vodit i svého přítele a spolubydlícího. Jelikož se mladík učiteli i jeho ženě prezentuje jako gay, domnívají se oba, že přítel je jeho partnerem.

Učitelova manželka, sličná klavírní mistryně, nezakrývá nespokojenost se zdejším životem. Je zvyklá na velkoměsto a sem šla jen kvůli manželovi. Ani nabídka koncertů a vyučování hudby nijak nekompenzuje její roztrpčenost a nudu….To se ovšem co nevidět změní. Údajný gay ji zničeho nic políbí. Zezadu na krk, v momentě, kdy jsou spolu v kuchyni sami…. Žena je zmatená, ale tento zážitek vznítí její touhu po dobrodružství, něčem novém a intenzivním.

Sama pak inciuje další setkání, kde se mimo jiné dozvídá, že mladík vlastně vůbec není gay. Začíná hra, krajně nebezpečná, osudová. Dříve oddaná a věrná žena svého manžela opije do bezvědomí – jen proto, aby ve vedlejší místnosti mohla spát s jeho studentem….Stanou se milenci a klavíristka totálně propadá drsnému kouzlu mladého muže. Ten ovšem žádné známky zamilovanosti neprojevuje. Dokonce si z ní začíná vystřelovat a ponižovat ji. Čím krutěji s ní zachází, tím víc ho žena miluje a tím protivnější, odpornější jí je donedávna milovaný manžel. Ten si toho nemůže nevšimnout a ptá se po důvodech. Manželka zprvu mlží, ale netrvá dlouho a učitel přijde na to, co za jejím odmítáním vězí. Ona nepopírá: manžela už nemiluje, nic k němu necítí, chce od něj pryč.

Současně s narůstající dramatičností v soukromí vyplouvá na povrch i samotné jádro věci. Důvod, proč student usiloval o sblížení s rodinou totiž není učitel ani jeho žena, ale touha po pomstě za tragédii, kterou student v tomto domě jako dítě prožil. Nechce nic jiného než tuto rodinu zlikvidovat, a to co možná nejbrutálněji. Bez ohledu na následky. Je mu zcela jedno, co se s ním stane.

Od šéfredaktora místních novin, jenž s klavíristkou hodlá dělat interview, se žena leccos dozvídá. Dostane se jí dost informací na to, aby věděla, s kým má tu čest. Že si zahrává s bestiálně tvrdou skupinou kriminalizované mládeže, jíž před několika lety padl za oběť manželův předchůdce, učitel filozofie….V té době ještě mohla couvnout a dát ruce pryč od mladíka, který systematicky ničí život jí i celé její rodině. Toho však nebyla schopna, tolik na něm visela….

Prohlédla snad na konci, kdy odjíždí taxíkem pryč, zatímco její manžel sedí ve vyšetřovací vazbě a jejich syn zápasí v nemocnici o život? Za symbol změny jejího dosud absurdně loyálního postoje vůči mladíkovi lze chápat gesto, kdy stáhne okénko a vyhodí milencův dopis, který jí s nevybíravým, cynickým komentářem předal jeho parťák.

Tento sugestivní film bych doporučovala zhlédnout všem ženám, které cítí, že je přitahuje gauner.

Možná jim pomůže otevřít oči.

ByLibuse

2 ukázky z knihy Ukradená objetí

6.Nenávidím svou matku! Dceřina zpověď
Jana, 42, vedoucí prodejny

Tento příběh se vymyká, neboť mi jej nevyprávěla sama zúčastněná osoba, ale dcera. Přestože je zprostředkován, neubírá to nic na jeho síle – a tragice.
Když se Jana narodila, byla její matka, zahradnice, vdaná již podruhé. Přestože se prý nevyznačovala žádnou zvláštní atraktivitou, přitahovala muže jako lampa můru.
S Janiným otcem, zedníkem Zdeňkem, zůstala v manželství 14 let, což jí ale nebránilo v četných sexuálních aktivitách bokem. „Všichni jsme tušili, že se něco děje, matka mizela nebo byla přistižena, jak se s někým líbá, například se sousedem, ale k zásadnímu zlomu a krachu manželství došlo až na dovolené…Vyjeli jsme si tehdy jako šťastná rodinka na Lužnici a chvíli to fakt vypadalo na pohodu. Lépe řečeno do té doby, než se matka seznámila s o 7 let mladším trenérem karate, Ríšou. Imponoval jí svým macho-zjevem i chováním, byla z něj úplně vedle, on z ní taky. Vzájemnou vášeň se jim nedařilo skrývat, vše se provalilo, došlo k rozvodu a matka se odstěhovala k němu. Mladšího bratra si vzala s sebou,“ vzpomíná Jana. „Já jsem odmítla, nenáviděla jsem ji za to, co tátovi udělala, dodnes ji za to nenávidím, ačkoli už dávno nežije!“
Jak to bylo dál? „Oba se rozvedli a vzali se, a to i přes protesty Ríšovy matky. Jejich vztah byl od začátku bouřlivý, založený na konfliktech. Dalo se čekat, že to spolu dlouho nevydrží, že by se povraždili….což se potvrdilo: za pár měsíců se jejich manželství rozpadlo. Paradoxně prý působila matčina obhajoba. Tvrdila, že vztah s Ríšou byl jen odplatou za tátovu nevěru….“
Jana si povzdechne a zapálí cigaretu. „Ale to je asi nepodstatné. Důležitý je jiný muž, který se vinul jako červená nit celým matčiným životem. O dva roky staršího Jirku znala od mládí, tak nějak průběžně spolu chodili, nikdy ale ne oficiálně. Na to měl každý z nich někoho jiného….Přesto tenhle chlap matku zřejmě fascinoval, protože se k němu vždycky vracela. Totéž se stalo i po rozvodu s Ríšou. Pak přišel rok 88 a Jirka emigroval do Austrálie. Jako manuálně i obchodně schopný řemeslník tam brzy prorazil, pořídil si ranč a rozsáhlou opravnu zemědělských strojů. S matkou si psali, volal jí a po revoluci poslal peníze na letenku. Matka opustila Českou republiku a vydala se k protinožcům, nadšená, znovu zamilovaná…“ „Zamilovávala se často, pokaždé?“ Jana pokrčí rameny. „Vlastně nevím. Spíš bych řekla, že byla egoistka, prostě se jí líbilo takhle žít a s tím, že někomu ničí život, si nedělala vrásky…..ani na nás děti nebrala ohled….Jakmile mezi ní a nějakým mužem přeskočila jiskra, neuměla se ovládnout. Hned se spolu někde vyspali, třeba i v domě, kde byl táta a několik dětí. Chovala se jak nepříčetná. A muži se za ní táhli v zástupech. No ale zpátky k příběhu… Takže matka odletěla do Austrálie a svůj pobyt zahájila tím, že rozbila Jirkův vztah. Nebyl sice ženatý, ale měl stabilní partnerku, pohlednou, sympatickou a hodnou ženu….Brzy nato se matka nastěhovala na ranč.
Už jsem ji pak nikdy neviděla ani po tom netoužila, znám to jen z Jirkova vyprávění. Člověk by si řekl: konečně happy end, tak dlouho se hledali, až se našli….ale omyl! I tam, v cizí zemi a bez znalosti jazyka, matka začala Jirku brzy podvádět. Prý s kýmkoli. Nebylo možné pustit ji z dohledu, kamkoli přišla, koketovala… Ale po několika letech nastal radikální zvrat. Matka vážně onemocněla a Jirka si ji musel vzít, aby mohl zařídit její léčbu. Ta sice proběhla, dostalo se jí veškeré dostupné péče, ale nebylo to nic platné. Jednoho dne přišel domů a našel ji ležet na koberci uprostřed pokoje. Mrtvou………………….

 

15.Alexandrův pád
Alexandr, 48, realitní makléř

Tento napínavý příběh s prvky thrilleru mi byl vyprávěn mailem z Berlína. S realitním makléřem Alexandrem jsem se seznámila na sociálních sítích.
Když se narodil, dali mu šťastní rodiče, oba lékaři, jméno po silném vladaři, snad aby předurčilo jeho budoucí úspěch. Ten se dostavil. Z nadaného žáka vyrostl bystrý, ctižádostivý student ekonomie, poté dobrý podnikatel.
Začal praxí v několika realitních agenturách, sbíral kontakty a zkušenosti. Když nabyl dojmu, že už ví dost, otevřel si v bohémské čtvrti Wilmersdorf vlastní realitní kancelář. Díky stykům své rodiny, vlastnímu šarmu a serióznímu vystupováním začal brzy dostávat velice lukrativní zakázky. Obchody se rozvíjely víc než slibně, vše běželo přesně podle jeho představ…. Do té doby, než na plese podnikatelské smetánky poznal Noru.
Jeho znalosti ženského fenoménu se dosud omezovaly na šňůru krátko- a střednědobých, víceméně povrchních známostí. Ve svých šestatřiceti letech si Alexandr počínal jako frajírek, rozmazlený dandy, zvyklý na to, že se mu děvčata nabízejí sama. Ať přišel kamkoli, mohl si odtamtud domů přivést nejhezčí „trofej“ večera. To ho znudilo. Zejména tlachání u ranní kávy a obtížné hledání témat. Děsily ho dotazy, usvědčující návštěvnici jeho bytu z touhy po zahnízdění. Vyvolávaly v něm panickou hrůzu, proto každou partnerku, která s něčím takovým vyrukovala, bez milosti vyhodil. Mezi přáteli si tím vysloužil přezdívku „Likvidátor“.
Ale protože na každou kosu někde čeká kámen, bylo jen otázkou času, kdy tuto zkušenost udělá i on.
„Nora, moje sestra“, představil mu ji tehdy na plese kamarád Štefan. „Těší mě“, odvětil naučeně, ale pak se podíval… a už se neodtrhl. Byla tak zvláštní! Jiná. Sebevědomá, exotická, vyzývavá i jemná….“Dej si na ni pozor, lámat mužská srdce je její hobby!“ Zavtipkoval Štefan a nechal je o samotě.
Během krátkého rozhovoru stačil zjistit, že je ještě k tomu nezvykle inteligentní. Vražedná kombinace! Po dlouhé době si vedle ženy připadal jako méněcenný křupan.
„Kde že to vlastně žijete? Tady v Berlíně? Nemyslíte, že Paříž je přece jen inspirativnější..?“ Protahovala pateticky. „ Moje téma do příštího čísla našeho magazínu zní: je moje město sexy? Co kdybyste mi zodpověděl pár otázek?“ Než se nadechl, odplula plesová víla Nora k baru, rozdávajíc rošťácky přidrzlé úsměvy do všech stran.
Božské stvoření….Směs dravé hravosti či hravé dravosti? Připomínala mu jeho oblíbenou herečku Audrey Hepburnovou ve filmu Snídaně u Tiffanyho. I Nora bude jednou slavná… cítil to. „Ten rozhovor určitě uděláme, dejte mi telefon“, vysypal ze sebe co možná nejrychleji, jako puberťák. „Domluveno“, odvětila suverénně a sáhla do značkové kabelky pro vizitku.
Už na startovní čáře měli hodně společného. I Nora byla velmi ctižádostivá, žíznivá po obdivu a úspěchu, značně narcistní….stejně jako on. Neměl s tímto druhem dívek zatím žádné zkušenosti. Všechny jeho dosavadní úlovky kouzlem své osobnosti levou zadní přebil. Neměly šanci se proti němu prosadit, chuděry, a on jim k tomu ani nedal příležitost. Noře se však tohoto privilegia dostalo prakticky hned. Alexandrův nekritický obdiv si získala už na začátku dryáčnickou afektovaností. Když přišel na to, že je to pouhá slupka pro veřejnost, zakrývající zranitelné a hloubavé jádro, byl fascinován ještě víc. Jako novinářka se zabývala i sociálními tématy, o nichž dosud nikdy nepřemýšlel. O rozevírajících se nůžkách mezi bohatými a chudými, o rozdílech mezi východní a západní částí města. O berlínské zdi ve hlavách obyvatel. O sebepoškozujících dětech z rodin úspěšných podnikatelů.
Nevyspali se spolu sice hned po tom zvláštním interview, kdy vypili dva litry vína, ale brzy po něm. Nora pocházela z prostředí intelektuální elity bývalého východního Berlína, otec byl architekt, matka malířka. Bydleli v Oranienburgerstrasse, jež se po revoluci stala centrem alternativního umění a nonkonformismu. Z třípokojového bytu rodičů se Nora brzy po svých osmnáctinách přestěhovala k babičce do vilky, jejíž vchod zdobily sochy lvů.

Když se tam s ní poprvé loučil, bylo jejich roztoužení tak silné, že se milovali ještě jednou, vestoje, opřeni právě o jedno z kamenných zvířat. Měl strach, aby nevzbudili osmdesátiletou stařenku, ale Nora mávla rukou: babička prý špatně slyší, okolní svět už ani moc nevnímá, nahradila ho svým vnitřním…Má snad sto dioptrií, ale pořád něco píše, zasmála se jeho láska. Že si o kamenného lva poranil záda, toho si Alexandr všiml až doma ve sprše. Pěkně to pálilo. Stejně jako sžíravá touha po Noře…ten stav se podobal poleptání kyselinou. Všude ji viděl, myšlenkami se od ní nehnul, okupovala jeho hlavu.
Dost dlouho věřil tomu, že k sobě cítí totéž. Že ji něčím oslnil a znamená zásadní převrat v jejím životě. Živen podobným Wunschdenken (v češtině tomu říkáme přání otcem myšlenky), vytasil se rok nato s převratným návrhem: „Milujeme se, rozumíme si, tak si říkám – co kdybychom se vzali? Vezmeš si mě? “ Kupodivu neodmítla /čemuž se později, pod vlivem nových skutečností, divil/. Konala se honosná svatba, a sice v Mnichově, kde žili její rodiče.
Alexandr svou ženu postavil na nejvyšší možný piedestal a vytvořil si z ní modlu……………………

V době, kdy šel synek Friedrich do první třídy, si Nora usmyslela, že se bude dále vzdělávat. Od začátku mateřské dovolené si často povzdechla, že stagnuje a duševně hnije. Na svou novou roli si zvykala těžko a přestože se snažila být i v ní perfektní, zápasila s ní. Marně ji Alexandr utěšoval ,že takové pocity jsou normální, typické pro mnoho matek. Nedala jinak, než že si najde nějaký vhodný kurz, nejlépe psychologicky zaměřený. Do týdne ho měla. Mentální trénink přímo v centru západního Berlína, na Kurfürstendammu, organizátorem byl jistý Heinrich R. Jeho první víkendový seminář absolvovala sama, na další kolo přizvala i Alexandra. Nebránil se. Zdraví a štěstí jeho ženy měly nejvyšší prioritu! Konečně tedy měl tu čest spatřit opěvovaného mága a hypnotizéra na vlastní oči. Alexandr hořel zvědavostí, svou manželku ještě nikdy neslyšel pět na někoho takové ódy. Brzy pochopil. Heinrich se během semináře a workshopu soustředil hlavně na ženské publikum. S muži komunikoval zdrženlivěji. Korektně, ale chladně. Kdykoli však oslovil nějakou hezkou ženu, zajiskřilo se mu v očích a jeho panenky se prudce rozšířily. Připomínaly oči dravce těsně před vystartováním na kořist.

Že se tou kořistí záhy stane právě Nora, naivního Alexandra nenapadlo, ani kdyby ho byli na místě zhypnotizovali! Po skončení akce se rozdávaly známky, lépe řečeno feedback od ostatních účastníků kurzu i mága samotného. Alexandrova sebeprezentace i motivace byly oštemplovány jako průměr. Mile ho to překvapilo, sám by se byl ohodnotil ještě hůř. Ve srovnání se zápalem ostatních si tam připadal jako nezvaný host. Jako někdo, kdo je sice trpěn, protože zaplatil, všichni ale vědí, že sem nepatří.
Nevynikal v ničem: nedovedl se identifikovat se zvířetem a popsat své pocity z toho plynoucí. Neuměl se vcítit do druhých a odhadnout, co se v nich děje. Kupodivu nedovedl ani přesvědčivě hovořit o imaginárním projektu, ačkoli mu to v každodenní praxi nečinilo potíže. Byl nesvůj, když ho vystavili kritice, a reagoval na ni podrážděně. Když se pak s nimi tenhle šarlatán lidských duší loučil, neodpustil si jízlivou poznámku, psychologa nehodnou: „Jestli jste sám se sebou spokojen, nelze nic namítat. Bravo. Nebraňte ale v rozletu vaší velmi nadané, schopné ženě, která má veškeré předpoklady stát se mou kolegyní, špičkovou mentální trenérkou! Naučím ji takové věci, že budete žasnout!“ A opravdu. Jeho slova se naplnila víc, než by si byl expert troufl doufat. Nora se přihlásila do intenzivního kurzu a nevynechala jedinou hodinu. Alexandrovi nemohlo uniknout, že je na svém učiteli týden od týdne závislejší. Psala domácí úkoly, sledovala doporučené pořady, hltala povinnou literaturu, převážně americkou. Tam se totiž Heinrich kdysi sám vyškolil a na svých akcích se netajil obdivem vůči americké společnosti. „Recept na štěstí dříme v každém z nás, neexistují nuly, jen ti, kdo na sobě zatvrzele odmítají pracovat!“ Hlásal a sklízel bouřlivé ovace.
Po ukončení kurzu se Nora rozhodla přijmout Heinrichovu nabídku a pracovat v jeho luxusním centru na podporu rozvoje osobnosti. O opaku se ji přesvědčit nesnažil, stejně by to k ničemu nevedlo. Práce s lidmi ji evidentně bavila víc než psaní. Neprotestoval dokonce ani tehdy, když domů přinesla zdánlivě normální počítač, postavila ho na svůj psací stůl a se záhadným výrazem pronesla: „Ode dneška nemám konkurenci. Tahle věc dokáže přečíst člověka, stačí k tomu jen fotka! Na co ten Heinrich nepřijde…nebude to dlouho trvat a jeho jméno se zařadí mezi velikány psychologie, uvidíš, “ fantazírovala.
Ano, i na to Alexandr postupně zvykal: že se jméno toho čaroděje doma skloňuje ve všech pádech, se všemi předložkami i slovesy. „Kdo ví, jestli by svět vůbec existoval, nebýt toho tvého Heinricha“, prohodil jízlivě u snídaně. Nora mu hned vyčetla jeho přízemnost, oddanost mrzkým materiálním hodnotám, jimiž ona sama čím dál tím víc opovrhovala. Alexandr neměl nejmenších pochyb: ten podvodník je geniální nejen tím, jak umí propláchnout mozek, ale i líbivou pseudohumanitou, do níž halí svou zištnost………….

Když onoho pátečního večera, náhodou bylo zrovna třináctého, odemkl dveře jejich bytu, nemohl si nevšimnout naleštěných pánských bot. Zůstal stát a zbystřil. Z Nořiny pracovny zaslechl tlumený hovor. Přikradl se, nepozorován, do těsné blízkosti……………..

 

 

ByLibuse

Když žena platí za sex : suverenita nebo zoufalství?

 

Placeného sexu dnes využívají i ženy. Máme přece emancipaci. Ve své knize Sex nejen pro ženy věnuji rozhovoru s profesionálním poskytovatelem těchto služeb celou kapitolu. Ale není gigolo jako gigolo. Nebo callboy, chcete-li modernější termín. Mnozí z nich mají vysokoškolský diplom, všeobecný přehled a šarm. Za lásku si nechávají platit pěkně hrdé částky. Proč by taky ne? Loví ve vodách, kde to není žádný problém!

Jak vypadá obrácení rolí, kdy muž přestává být lovcem a stává se sexuálním objektem?

Jaké ženy touží po pár hodinách lásky s profesionálem? Zjistila jsem, že různé. Manažerky, podnikatelky, manželky bohatých byznysmenů, ale i takzvaně normální, rodinné typy, do nichž by to člověk vůbec neřekl. Singles i ženy ve vztahu. Také paleta důvodů je pestrá: samota, pracovní stres, domácí stereotyp, impotence manžela, malé šance na seznámení, zvědavost, touha po tajném dobrodružství, něčem kapku zakázaném.

Zákaznice callboys lze rozdělit do dvou skupin, ačkoli jakékoli šuplíkování je vždy poněkud zjednodušující. Do první skupiny patří movité, úspěšné, atraktivní ženy. Profesionálního milence si objednávají většinou na 2-3 hodiny a za jeho služby platí cca od 9000,-Kč výše (řeč je o západních poměrech). Tyto půvabné zákaznice se se svými neméně pohlednými milenci setkávají v krásném prostředí. K fyzickému sblížení dochází v luxusní posteli a celá akce má patřičné rekvizity i styl. Dámy tohoto ražení si callboye neberou z nouze, ale protože nechtějí riskovat. Nepřejí si, aby se jim milenec pletl do života. Zkrátka a dobře – mají svůj život pod kontrolou a snaží se, aby to tak zůstalo. A daří se jim to. Zamilovat se je totiž na obou stranách striktně zakázáno…. Až na výjimky. Ženy jsou citově křehká stvoření a občas k tomu tedy dochází i v těchto ryze obchodních vztazích. Smutný případ podnikatelky, která se zbláznila do gigola-podvodníka, popisuji ve své nové knize Ukradená objetí.

A pak je tu druhá skupina. Jejími aktéry nejsou magazínově krásní lidé ve značkových šatech, ale zralé, nesebevědomé ženy a chudí, nevzdělaní divoši z různých rozvojových zemí světa. I oni však mají se svými lovkyněmi něco společného: zoufalou potřebnost. Ona je citově frustrovaná, léta nemilovaná nebo opuštěná, chybí jí pohlazení, vědomí vlastní ceny. Za trochu něhy by dala všechno! On je mladý a fyzicky dobře vybavený, ale nemajetný. Dal by všechno za pozvednutí své ekonomické úrovně! Jeho bílá partnerka, ve své zemi normálně situovaná, je na jeho kontinentu obletovanou magnátkou.

O setkáních těchto lidí vypráví film rakouského režiséra Ulricha Seidla Paradise:Love, který byl promítán i na Febiu. Také velmi hořký.

Jestliže se první skupina těší puncu jakési elity, druhá budí jen rozpaky, smutek nebo výsměch. Nedávno jsem takovou dvojici viděla v metru (ačkoli pochopitelně nevím, zda šlo o obchodní vztah). Korpulentní paní kolem šedesátky se v přeplněném vagónu křečovitě držela za ruku s asi tak dvacetiletým mladíkem. Někteří spolucestující si na nerovný pár ukazovali a něco si vzrušeně šuškali, jiní si klepali na čelo nebo se opovržlivě pochechtávali. Ty dva to vůbec nerušilo, nejspíš si toho ani nevšimli. Hleděli kamsi do dáli a tvářili se zasněně. Zejména ten mladík. Jeho pohled vykazoval jistou duševní nepřítomnost, možná dokonce trvalého charakteru…

Podobně paradoxní dvojice můžeme vidět i v Africe, v Turecku a dalších zemích. Jako gigolové si rádi přivydělávají naříklad turečtí taxikáři a berou všechno: mladé průvodkyně i vrásčité důchodkyně. Referovala mi o tom klientka, jež do Turecka létá pravidelně. I ona si něco začala s řidičem, ale neplatila za to. Prý byl úžasný a zažila s ním „pohádku tisíce a jedné noci“. Inu, proti gustu…. A když skončili, s nadšením jí líčil zdroje svých vedlejších příjmů. Moje klientka se divila, jak je možné, že se o něj rvou i pěkné mladé holky, které mohou mít na každém prstě deset kluků – a zadarmo! Své úvahy nakonec uzavřela slovy, že to vlastně docela chápe, taková výbava prý se hned tak nevidí….Co se úrovně týče, je řidič v Turecku ještě relativně „někdo“. Sklouznout lze mnohem níže a brutálněji, například k pouličním prostitutům, kde je prodej tělesných služeb kombinován s drogami a jiným svinstvem. S jedním takovým typem jsem kdysi dělala rozhovor a když mi vyprávěl, čím vším si prošel a kolik má týdně klientek i klientů, vstávaly mi vlasy hrůzou.

 

Mnozí z těch „lepších“ callboys tvrdí, že mají rádi ženy, a tudíž spojují příjemné s užitečným. Hm… Jeden anglicky hovořící cizinec (61), živící se v Praze jako učitel jazyků, mi nedávno řekl, že sní o bohaté ženě, která by mu platila za sexuální uspokojení. Domnívá se totiž, že je v tomto směru nesmírně talentovaný. A já si pak dost dlouho lámala hlavu tím, jak by asi vypadala jeho „objednavatelka“? Mužských prostitutů heterosexuálního zaměření je v porovnání s homosexuálními x-násobně méně. Ale většina dam, prahnoucích po tomto zážitku, chce krásného, mladého nebo max.45-letého muže!

Co říci závěrem? Ať v rádoby noblesním hávu či pouliční ošuntělosti, sex za peníze v sobě má vždycky něco zoufalého nebo chorobného. A při vší lásce k rovnoprávnosti: která žena si doopravdy váží muže, jenž si za to nechává zaplatit? Otázku lze samozřejmě formulovat opačně a odpověď je stejná. Prodávat vlastní tělo jako kus hovězího sice lze a dějiny prostituce to dokazují, ale nelze se tím neušpinit. Aspoň dle mého názoru.

ByLibuse

Nevěrný partner? Zachovejte si hrdost a image!

Čistě teoreticky to ví každý: člověk by neměl ztrácet svou hrdost za žádných okolností. Jenže v praxi to dost často vypadá úplně jinak. Zde mám na mysli hlavně situace, kdy si partner našel někoho jiného. Neodcházej, neopouštěj mě, miluju tě! Co si bez tebe počnu? Řekni mi, co mám dělat, abys mě zase miloval/a? Jak se mám změnit, aby po mně opět toužil/a? Prosím tě, spi se mnou, chybíš mi!!!

Takovými a podobnými dotazy zasypávají podvádění své záletné partnery….v naivní víře, že v nich tím vykřešou novou jiskru vášně a lásky. Jenže je to přesně naopak. Nevěrníci, vědomi si své momentální mocenské převahy, je začnou litovat – a to ještě v tom lepším případě. V horším u nich žadonící partner upadne v totální nemilost, hraničíci s opovržením. V případech ještě smutnějších je popadne vztek, jehož následky mohou být různé….

Opačným extrémem je ignorace reality. Nepřipouštění si toho, co se děje, k čemu to může vést …. a že to bolí.

Je to podobné, jako kdybychom se řízli a odmítali vnímat, že nám teče krev. Nebrat na vědomí vlastní pocity je nebezpečné a může mít fatální následky.

Co tedy s rostoucí žárlivostí a strachem z opuštění? Jak se projevovat autenticky a zároveň si zachovat tvář?

Je nezbytné přiznat si, že jak se věci mají a co to v nás vyvolává. Ale také umět se vcítit do myšlení a pocitů druhého, v tomto případě nevěrníka. Uvědomit si, že chápavý, nežárlivý, absolutně nekonfliktní, dokonce smířlivý a oddaný přístup může být parádně kontraproduktivní. Jak je možné, že mě chápe? Že se vůbec nerozčiluje? Že mi podává pomocnout ruku, místo aby se urazil/a? Správně, zdravě naštval/a? Myslí si partner, jenž je momentálně na koni, v pozici mocenské převahy.

Ano, není to jednoduché. Může se stát cokoli, prakticky kdykoli ….. a nikdo nikoho nemůže držet. To je zapotřebí mít na zřeteli od samého počátku vztahu, dělat maximum pro vlastní nezávislost a mít další, náhradní zdroje potěšení, čerpání energie, podpory, jistoty atd.

Není řešením spáchat hysterickou scénu a vyhodit nevěrníkovi kufry před dveře. Je ovšem namístě dát mu na vědomí, že máme svou hrdost a můžeme klidně žít i bez něj. Je na každém, jak se rozhodne, má na to svaté právo. I na to, aby šel. Lamentováním, doprošováním nebo citovým vydíráním u sebe nikdo nikoho nemůže držet – rozhodně ne natrvalo a se zachováním respektu a důstojnosti. A o to právě jde! Zachovat si tvář, respekt, hrdost, vědomí vlastní ceny, image…. Buďte si toho vědomi a chovejte se podle toho, nastane-li situace, která si to bude vyžadovat.

Přeji hodně štěstí.