Author Archive Libuse

ByLibuse

Očista dočista?

Během posledních týdnů se změnilo všechno, na co jsme byli doposud zvyklí. Nesmíme se sdružovat, chodit ven bez roušky, chovat se dle libosti. Všechno podléhá karanténě a dezinfekci. Najednou zjišťujeme, že medicína není všemocná a příroda nás může zničit, kdykoli se jí zamane. Koroňák vládne světu  – lépe řečeno médiím, která mu poskytují prostor 24 hodin denně. Stal se z něj superstar takřka přes noc. Jedinec zavřený v domácím vězení se cítí jako morče a postrádá kontakt se světem. Svět si tedy pouští do příbytku jedinou možnou formou – televizí…a už v tom jede. Na jednou kanálu statistika stoupajícího počtu infikovaných a mrtvých, na druhém lamentování nad nedostatkem zdravotnického personálu, materiálu a postelí na jipce. Na dalším programu jeden z mocných politiků současnosti hovoří o tom, že nás nejhorší teprve čeká a v příštích týdnech zemře mnoho lidí. Tomu vystresované individuum samozřejmě věří, už teď se cítí na smrt. Ve snaze zlepšit si náladu zavře televizi a pustí rádio…ale ouha! Zde právě nějaký specialista hovoří o dopadech koronaviru na psychiku a vztahy, sešrotované ponorkovým stavem. Stoupá násilí, lidé se rozvádějí. I na tohle musí zdeptaný náš člověk kývnout, napětí už vládne i u něj doma. Zavře tedy rádio a otevře počítač….ale to neměl dělat. Hned na něj vyskočí foto hromady rakví kdesi v cizině s jednoznačným poselstvím: takhle můžeš skončit i ty! Náš človíček, otřesen na nejvyšší míru, přesune pohled na jiný, o něco méně devastující obrázek. Jsou na něm dvě řady plotu, za nimi stojí lidé, muži a ženy. Zřejmě k sobě patří a snaží se něco si sdělit. Nepřehlédnutelný titulek hlásá: Hranice stále zavřené. Tento stav může trvat až dva roky! Aha…cože??? Chtěl přece v létě k moři a na podzim za nákupy k německým sousedům, stejně jako později na adventní svařáček. Bohužel kužel. Podle všeho pojede do……no ano, tam. Ale ti na tom obrázku, jak na sebe koukají přes ty dva ploty, nemají ani to, co on: drahou polovičku doma. Tedy momentálně ne, protože vyrazila na nákup základních potravin a toaletního papíru, ale každou chvíli by se měla vrátit. A on, zdecimován i dojat tou nadílkou mediální hrůzy, jí tentokrát nebude nadávat, že byla dlouho pryč. Nebude láteřit, že pivo sprchuje pod proudem vody, než mu ho nalije do jeho oblíbeného půllitru. Nebude nahlas komentovat, že si natahuje gumové rukavice a šunku dezinfikuje lihem. Nebude protestovat, že jeho milované tvarohové koláčky nejdřív strká do trouby na 100 stupňů. Nebude mít přiblblé kecy, že znovu stříká rohožku Savem, když to dělala už včera….I on se změní, prodělá katarzi, jakou si má projít celý svět, přísahá si a je o tom skálopevně přesvědčen – teď, v době moru. Ale jak to bude vypadat potom, až katastrofa pomine, stane-li se to, lidi znovu vyrazí do ulic s pocitem lehkosti, bez roušek a strachu?

ByLibuse

Hlavu vzhůru: bude líp!

Včera jsem v autobusu málem propadla depce, ačkoli k tomu nijak neinklinuju:  ticho a dusno, strach dýchat, strach, že soused kýchne, v ruce pohotovostní lahvička s dezinfekcí….Atmosféra, že by se dala krájet, a k tomu ještě ta odporná inverze! Pak jsem vyrazila do supermarketu a tam zjistila, že jsou vykoupené všechny těstoviny, až na ty nejdražší. Popadla jsem tedy jedno balení za luxusních 48 Kč a během čekání u kasy, kde se pán, co si jen sotva slyšitelně odkašlal, postaral o bleskový rozestup dalších zákazníků. Uff, jsou to ale časy, nikde veselého živáčka, nikde ani náznak flirtu! A přitom by se právě teď hodil, možná víc než kdy jindy….no jen si to představte: stojíte dva metry od slečny, která svou nucenou přítomností v uzavřeném prostoru trpí stejně jako vy, kouká, aby už byla venku a mohla se z plných plic nadechnout…není to snad ideální příležitost prohodit něco odlehčujícího?

 V situacích, jaké právě prožíváme, by asi vůbec nezáleželo na obsahu a už vůbec ne na nějakém ostrovtipu, člověk bere za vděk vším, co odpoutá pozornost od koronaviru a počtu nově nakažených. A možná by stálo za to přehodnotit naše myšlenkové proudy a vypudit z hlavy všechno stresující, čím si ničíme zdraví a podrýváme imunitu. Například jak moc nás náš partner štve, jaká nehoráznost z něj zase včera vypadla. Proč obdivovaná kočička dala přednost jinému. Kdy konečně padneme na pozadí před nějakým tím ztělesněním mužnosti. Kdy nás konečně rozvedou…a tak dále. Všechny takové myšlenky vyvolávají hodnotící soudy, které se zaručeně postarají o to, že nebudeme v pohodě ani náhodou….Máme to zapotřebí právě teď? Nebylo by smysluplnější využít tohoto času objektivního ohrožení k tomu, že se přestaneme zbytečně bát? Například oslovení, když už jsme u našeho tématu? Leckomu by právě v těchto dnech zlepšilo náladu, kdyby se na něj někdo navzdory doporučené vzdálenosti 1,5 metru usmál! Nebo mu na seznamkový profil poslal třeba jen jednu příjemně znějící, podnětnou větu.

Tak hurá do toho! Jaro klepe na dveře a věřme, že s prvními intenzivními slunečními paprsky bude líp. I epidemiologové hlásí, že UV záření ten zpropadenej koroňák nemusí…

ByLibuse

Katarze skandálem?

Včera jsem si stáhla skvělý film, a protože reflektuje téma, s nímž jsem v poslední době dost často konfrontována, rozhodla jsem se věnovat mu pár řádek. Film se jmenuje  Zápisky o skandálu a nejedná se o žádnou novinku, v našich kinech se promítal už v roce 2007, jak jsem se dočetla na csfd.cz. Ke mně se ale dostal až včera, shodou okolností poté, co jsem hned s několika lidmi řešila nevěru, žárlivost a neschopnost citově se odpoutat od zahýbajícího partnera . Ale nejdřív k filmu, kde excelují a.  Moc se mi líbí jeho ironické pojetí jevů, které v mainstreamové produkci vyvolávají veletoky slz. Děj se točí kolem dvou žen, mladé učitelky výtvarné výchovy Sheby  (Cate Blanchet) a její staropanenské  kolegyně Barbary  (Judi Dench). Obě přímo excelují a film je hodný zhlédnutí už kvůli jejich fenomenálnímu výkonu. Takže ve stručnosti…Sheba, excentrická umělkyně z bohaté rodiny, matka dvou dětí, z nichž jedno je postižené, a manželka podivínského suchara,  svým šarmem okouzlí 15-letého žáka. Začnou se scházet mezi odstavenými vagóny na nádraží, kde spolu vášnivě souloží. Sheba však netuší, že se stala erotickou múzou i pro lesbickou kolegyni Barbaru a svěří se jí se svým tajemstvím. To je ovšem zásadní chyba. Barbara byla jakž takž schopna rozdýchat, že je Sheba vdaná, ale tohle nikoli. Její láskyplné poblouznění se klasicky zvrhne v nenávist.  Od této chvíle Barbara plánuje pomstu, a protože je všemi mastmi mazaná, povede se jí zosnovat kolosální průšvih, který nakonec semele i ji. Sheba dostává vyhazov ze školy i z domova a kdo jiný by jí mohl nabídnout azyl, než intrikánská Barbara? Teprve po prohledání šuplat v Barbařině bytě Sheba pochopí, kdo ve skutečnosti její  „spasitelka“  je. Zahodí veškeré servítky, spáchá scénu (konečně) a vrací se domů, ke svému manželovi, jenž ji sice vypudil, ale mezitím vychladl a došlo mu, že i on má na tom všem podíl. Otevírá jí dveře a navzdory 10-letému trestu, který byl posléze na Shebinu adresu vyřčen, je našlápnuto na něco jako happy end…

 Zaujal mě právě ten moment, kdy člověk přestává hrát roli oběti a postaví se problému čelem i za cenu dramatické konfrontace. Pomohl nejen výše zmíněné filmové hrdince, ale i ženě z mé poradny, která stejným způsobem vyřešila (aspoň dočasně, ale o čem lze říct, že to potrvá věčně?) svůj problém s nevěrným manželem. Už dlouho tušila, že se něco děje, a navzdory všude proklamované teorii, že je lepší zavírat oči a nepátrat, se rozhodla opatřit si jistotu a konat. Vydala se za ním tam, kde předpokládala, že bude, ačkoli tvrdil, že se chystá úplně jinam… a zadařilo se. Po hodince čekání ho spatřila, jak si to lážo plážo šine z kavárny ruku v ruce s milenkou. Mohla si je jen vyfotit a odfrčet domů, ale co by to řešilo? Než by přišel, stejně by se jen nervovala představami, co mu řekne, až zarachotí klíč v zámku. Nejlepší je vysypat to ze sebe hned, řekla si a přistoupila k činu. Manžel i mladičká milenka nejdřív koukali jak trubky. Hlavně ona byla zaskočena, informace o jeho manželce a stavu oficiálního svazku byly evidentně mlhavé až lživé. Jak to, vy se ….. nerozvádíte? Pípla nakonec zdrcená děva a zamáčkla první slzy, ale místo vysvětlení dostala prachy na taxíka, který náhodou právě projížděl kolem. A co si myslíte, že následovalo doma? Žádné rozvodové drama, žádná hysterie, žádné balení kufrů. Muž do sebe hodil panáka, chvíli nervózně chodil od dveří k oknu a zase zpátky, vyčítal, že tohle teda od manželky nebylo vůbec, ale ani trochu hezký, pak se zklidnil a dokonce omluvil. I z ní to po venkovním vulkanickém výstupu všechno spadlo a druhý den už o milence neměla potřebu mluvit. Když jí pak řekl, že to s ní skončil, jen beze slov kývla.

Jistě, nemusí to být řešení pro každého. Kdo zvolí takovou terapii šokem, musí počítat se vším, tedy i s tím, že se to nevěrníkovi bude hodit do krámu a poskytne mu to záminku odejít. Jenže….kdo se bojí, nesmí nejen do lesa, ale ani do vztahu (což možná někteří singles intuitivně vědí a právě proto se do žádného vztahu neženou, ačkoli hlásají, jak rádi by v něm byli). Každý vztah může skončit a je tedy nezbytné umět si představit život bez partnera, lépe řečeno bez toho stávajícího. Když se nad tím kapku zamyslíme, vidíme, jak je to všechno paradoxní až absurdní….kdo miluje a dává to najevo, se zlou se potáže. Dříve či později je považován za nudného závisláka a partner od něj utíká jinam, ven, k někomu, kdo je tajemnější, záhadnější, méně citově a více pouze sexuálně angažovaný. Vzpomínáte si přece ještě na Hořký měsíc, kde se přesně tohle stalo milence zhýralého spisovatele! I jejich láska byla plná vášně a touhy – ale jen do té doby, než milenka začala lpět a emočně vydírat. Stará známá věc: silnější a tedy atraktivnější je vždycky ten, kdo miluje méně. To pochopila jak hrdinka Hořkého měsíce (a vymyslela bestiální pomstu, díky níž ji dávno již odmilovaný partner začal znovu obdivovat), tak ta manželka, co si počíhala na zahýbajícího chotě. Místo slz a prošení, aby se k ní proboha vrátil, protože co by si bez něj počala, ho před kavárnou v centru převálcovala prezentací nezávislosti a nezkaleného opovržení. To bylo v tomto případě víc než namístě – už z toho důvodu, že jsou oba v této čtvrti města známí a kohoutící se manžel ji tak shodil před očima široké veřejnosti. Oplatila mu tedy stejnou mincí, když mu, také na veřejnosti, dala najevo, že o tom ví a co si o tom myslí.

Rozhodně nechci, aby tahle úvaha či esej působila jako óda na mravnost, to ani náhodou. Nevěry se dějí už z toho důvodu, že je těžké, pro většinu lidí nemožné, najít na věčné časy vše v jednom, jak to slibují tablety do myčky….a tak se lehce stane, že se jeden z partnerů nebo s určitým časovým odstupem oba zakoukají do někoho jiného, i kdyby byl legální partner z pravého zlata. Jinakost lákala, láká a lákat bude…ale jde o to, jak s tím člověk naloží, s jakým nadhledem takovou zkušenost absolvuje. Kdo si nechá hormony vyplavit mozek, stane se jejich otrokem a doma se chová jako hovado nebo ztratí pojem o hranicích a únosnosti, zaslouží si lekci. Bez ohledu na to, zda bude mít charakter teatrálního výstupu před publikem (určeno pro silné nervy), nebo komorního dramatu ve čtyřech stěnách.

Mlčky přihlížet a nechávat si kálet na hlavu totiž nikam nevede, hlavně se trvale podepíše na zdraví bojácného závislého jedince. Existuje snad něco horšího než život v trvalém strachu a tudíž stresu??? Čili nebát se, nemilovat nekriticky a víc, než je zdrávo, mít své vlastní jistoty (i konto)… a jen si tak s určitou lehkostí žít, aniž by všechno muselo být na tisíc procent dopředu naplánováno. Všechno se totiž naplánovat nedá …a je to tak dobře. Hezký den.

ByLibuse

Nebezpečné pohádky

Před pár dny mě potěšila ČT. Opakovala totiž film Sebemilenec, který patří k mým absolutním favoritům. Spolu s Posedlostí a Hořkým měsícem tvoří ďábelskou trojici, prezentující tragédii, k níž vede ztráta ostražitosti vlivem „lásky“. Filmů s touto tematikou je mnohem víc, ale zmiňuji jen ty, o nichž jsem ve svém blogu již psala. Dalším klenotem na téma „likvidace láskou“ je třeba Siréna od Mississippi. Jean Paul Belmondo zde ztvárnil pro něj atypickou, vážnou roli. Hraje majitele továrny na tabák z Reunionu, jenž se na inzerát seznámí s překrásnou blondýnou /Catherine Deneuve/. Zblázní se do ní tak, že se nechá finančně zruinovat, otrávit a málem připravit o život.

Kdyby to šlo, promítala bych tyhle brilantní kousky všem po uši zamilovaným, co nevidí, neslyší a dle sloganu „přání otcem myšlenky“ žijí růžovou vidinou budoucnosti s partnerkou/partnerem svých snů.  Samozřejmě navzdory varovným signálům, sirénám, jež blikají, houkají a ječí na plné pecky. Jenže individuum s vymytým mozkem je slepé a hluché.  Odmítá vidět blížící se katastrofu a spílá všem, co si ho před ní troufnou varovat. Vědecky to lze vysvětlit snadno : zamilovanost je stav podobný závislosti na kokainu nebo jiné droze. Už jste se někdy pokoušeli vysvětlit alkoholikovi, že jeho pití vybočuje z rámce normálního konzumu? Pak tedy víte, kam vás pošle. On to totiž zvládá a žádnou odvykací kúru nepotřebuje, přestane, až bude chtít.  I já jsem kdysi žila s alkoholikem, tak to moc dobře znám. Inteligence, červený diplom atd. nemají žádný vliv: do závislosti na drogách, hrách či nějakém „fatálním“ objektu takzvané lásky může padnout i ten, do něhož bychom to nikdy neřekli.

Kdo je napaden zamilovaností, rád dodává své emoční lochnesce grády za pomoci filmových dojáků. Nedávno mi bylo vyprávěno, jak úžasný je film Nějak se to komplikuje..znáte ho? Meryl Streep tam hraje ženu, s níž její ex začíná podvádět svou současnou partnerku… a to tak, že totálně a hodlá se k ní vrátit. Romantika nejkýčovitějšího kalibru, která uštědří hormálně vypláchnutému mozku poslední ránu. Chci, aby se ke mně vrátil zpátky, tak jak to udělal Alec Baldvin, vzlykají na nějakém muži závislé ženy a v ruce žmoulají promáčený kapesník. Argumenty, že je to jen hollywoodská limonáda, mají stejnou účinnost jako pomyslný hrách házený na stěnu. Ti, o nichž je řeč, mají totiž potřebu věřit pohádkám. Milenky věří, že s novým mužem najdou kýžené štěstí a že se samozřejmě rozvede, opuštěné manželky věří, že se k nim jejich „zaběhnutý“ nevěrník jednou přece jen vrátí /jako v tom filmu/ , uzná svůj omyl, posype si hlavu popelem, je zasype růžemi a budou spolu žít šťastně až do smrti…ale budiž.  Zázraky nelze vyloučit. Zastánci „Wunschdenken“, /přání otcem myšlenky/ si mohou zaletět třeba do New Orleans, kde kněžky voodoo provozují nejrůznější rituály. I takové, jež mají přikovat milovanou bytost k platící zákaznici. Nedávno o tom referoval jeden německý tv kanál a bylo to docela zábavné show, kdy kněžka ovíjela reportérku hadem, mumlala mantry, vykuřovala prostor a zakázala dotyčné ohlížet se zpět, aby se nevrátila do starého stavu… Jak výnosný kšeft!  Magie se mi líbí, ovšem ve své nekomerční podstatě. Tajemné rituály také studuji, nejradši v posteli za svitu svíce, jinak jsem ovšem realistka až na půdu a dokud budu provozovat svou poradnu, tenhle postoj těžko změním. Toho, kdo chce jít, nelze držet, píše v jedné ze svých knih sexuolog a párový terapeut Ulrich Clement. S tím nelze než souhlasit. Kdo má našlápnuto na jinou zkušenost, musí ji udělat, ať to stojí, co to stojí. Je mi jasné, že taková teorie zlomená srdce nepotěší, ale není snad lepší a v konečném efektu zdravější než uměle nabarvená těšínská jablíčka? Ani Plzáka za jeho nemilosrdnou kritiku vztahových klišé všichni nemilovali a jakou díru do světa udělal!

Každý svého štěstí strojvůdcem, říká jeden můj intelektuální kamarád a já tomu výroku tleskám. No a protože se blíží konec roku a s ním spojené bilancování plus přání do nového roku, popřeji něco i já: zdraví, nekonečnou duševní pohodu, štěstí ….. a srdce s nohama na zemi!

ByLibuse

Zrádnost i nezbytnost „nejvyšších nabídek“. Poznat, ochutnat, nezemřít…?

Nedávno na ČT 2 opakovali film Nejvyšší nabídka s Geoffrey
Rushem v hlavní roli. Neodolala jsem a znovu ho zhlédla, ačkoli mám tenhle
snímek i na DVD a viděla jsem ho už několikrát. Má pro mě to kouzlo, že na něm
vždycky najdu něco, čeho jsem si předtím nevšimla. I teď jsem si vychutnala pár
„nových“ detailů, ale vzhledem ke schůzce, již jsem absolvovala krátce předtím,
mnou přímo zacloumala základní myšlenka: bezhlavá zamilovanost aukcionáře
Virgila. A protože jsem se ve svých příspěvcích dosud věnovala hlavně
ženám, inspirovalo mě to k tomu, věnovat jeden výhradně mužům. Také oni se totiž stávají oběťmi emočního vzplanutí, lépe řečeno požáru, a zřejmě nejde o jev až tak vzácný, jak by se mohlo zdát. I muži osudným, destruktivním, sebezničujícím způsobem propadají „lásce“, jakou jsme zvyklí spojovat s ženským pohlavím. Zde znovu připomínám Damage /Posedlost/, v níž se hlavní hrdina /Jeremy Irons/ nechá svést budoucí snachou. Aféra ho pohltí natolik, že ignoruje veškeré varovné signály, jako býk v aréně se řítí za červeným hadrem, jímž je
v tomto případě klín manipulativní a ve své podstatě morbidní černovlásky.
Vášnivý sex s touto tajemnou ženou představuje pro prošedivělého, znuděného politika, právě onu imaginární „nejvyšší nabídku“, jaké není schopen ani ochoten odolat a na niž nakonec dojede. Moc nepřekvapí, že zatímco z něj se stává vyvrhel a žebrák, jí se vede dobře, založí rodinu a
žije docela spokojeně…

Nelze vyloučit, že by i děj filmu Nejvyšší nabídka skončil
jinak, kdyby se Virgil zcela nezbláznil a objektu své pozdě odhalené touhy
nesložil k nohám jedním gestem vše, celé své bohatství, jež shromažďoval
dlouhá léta (ačkoli valnou měrou spíš nemorálně, ale o to tady nejde). Kdyby v té
záhadné ženě, o několik generací mladší Claire, neviděl jen „nejvyšší nabídku“, ale i hrozící past, mohl si počínat jinak a paradoxně si tím možná zajistit dlouhodobější
přízeň najaté femme fatale. Aspoň tedy za předpokladu, že by i ona „prohlédla“
a shledala, že s Virgilem jí pšenka pokvete podstatně lépe, než
s mladým podvodníkem, jenž po ní za všechnu tu námahu pohodí jen mrzkými
střípky tučného lupu. Tolik spekulace, teď zpět k ději. V jednom z rozhovorů
s aukčním parťákem Billym Virgil prohlásí, že k tomu, aby se někdo
stal umělcem, nestačí jen umět držet štětec, nýbrž je třeba mít v sobě určité
tajemství (čímž mu naznačuje, že on, Billy, ho nemá). Největším paradoxem
dalšího vývoje událostí ovšem je, že sám autor tohoto výroku se jím neřídí,
když dokořán otevře svou skrýš, své tajemství před milenkou, kterou skoro vůbec
nezná, přesto na ní už citově visí…

Kdyby tak muži věděli, jak nepopulárními a vlastně nezajímavými se v očích ženy stávají bezbřehou, snadno prohlédnutelnou a
nikde nekončící závislostí! Byli by pak schopni své chování a projevy emocí
aspoň trochu korigovat? Zřejmě jak kdo. Leptavá touha (po někom) občas dostane
hlavní slovo v každém lidském jedinci a řádí jak pominutá, dokud si
nevybere svou daň a dotyčnému neudělí pořádnou lekci. Někdo se z ní poučí
a příště si dá bacha, jiný ne a podle toho končí….v lepším případě jako věčný
single bez reálných šancí u žen, v horším případě někde pod mostem nebo na
práškách.

I někteří klienti, s nimiž vedou dlouhé rozhovory na téma /ne/úspěchu u druhého pohlaví, jsou na tom podobně. Ale proč to tak je? Čím se muži takovýmhle chováním ženám rychle zprotiví, když se všeobecně tvrdí, že potřebují především empatii a souznění? Rozporuplnost, ale jen zdánlivá. Ženy touží po muži s velkým M, což znamená, že z něj tryská energie a rozhodnost, zároveň i jistá „lehkost bytí“, projevující se třeba tím, že umí nad lecčím mávnout rukou, oddělit podstatné od malicherného, nastavit silné rameno…. a nesignalizuje hned na druhém rande, že by se mu bez nás zhroutil svět a on nejspíš spáchal sebevraždu. Interesantní, tedy i snadno seznámitelný muž, má kromě zájmu o dotyčnou ženu i spousty jiných zájmů a nevisí čtyřiadvacet hodin denně pohledem na mobilu, jestli už přišla kýžená zpráva.

Zde mi to nedá, abych nepřipomněla další film, vlastně seriál, přestože dle hodnocení na csfd.cz je to slušný propadák. Mám na mysli našeho Poldu, konkrétně postavu policajta Michala Břízy. Troufám si říci, že do tohoto hrdiny bylo velmi zdařile zahrnuto vše, co dělá muže v očích ženy žádoucím a atraktivním. Neodolá mu ani krásná sexy psycholožka, a to jí už na terapeutickém gauči leželo moře „pacientů“… Proč vlastně? Podívejme se na to, jak s ní Bříza mluví, jak skvěle ji umí navnadit – vyprovokovat. Jak dovedně si počíná, aby ji udržoval v permanentním zájmu… a napětí. Nikdy se nechová úplně dle jejího očekávání, balí ji směle, nebojácně, ale nikdy ne banálně, lacině či dokonce závisle. A teď pozor, důležitá poznámka: Bříza umí projevit slabost, ovšem tak, že to jak slabost vlastně vůbec nepůsobí. Trpí nejrůznějšími nešvary (a slabostmi), ale přesně takovými, jaké ženy za slabosti ani projevy nemužnosti nepovažují. Proto je tolerují, jsou ochotné zamhouřit nad nimi oko. Zkrátka a dobře, i naše česká tvorba má své chlapácké hrdiny a všem mužským singles, co se chystají na rande, bych vřele doporučovala podívat se na pár dílů Primáckého seriálu Polda. Názorně tady uvidí, co pro drtivou většinu žen znamená „nejvyšší nabídka“, aplikovaná na výběr partnera. Tak jako se muži lačně ohlížejí za mladými vílami na jehlových podpatcích, ženy jihnou v přítomnosti výše popsaného typu muže. Jakkoli se „nejvyšší nabídka“ může jevit jako relativní, iluzorní nebo dokonce nebezpečná, nemění to nic na tom, že představuje výzvu…a bez těch my žít neumíme, vlastně ani nechceme.

ByLibuse

Oslovení na ulici? Ano, děje se to!

O celkem banální zážitek se chci podělit se čtenářkami pouze z toho důvodu, abych na svém případu demonstrovala, že TO prostě existuje, že není to žádná chiméra ani výmysl. Stalo se mi to, co se ve světě děje dnes a denně, docela  běžně: minulý týden jsem vystoupila z tramvaje, majíc namířeno do opravny bot, kde jsem si chtěla vyzvednout kozačky a fičet zpátky, protože jsem měla fofr a doma malíře na štaflích. No a jak si to tak mašíruju, najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou muž. Krátce předtím jsem sice periferním viděním zahlédla, jak někdo běží z opačné strany ulice, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dobrý den, nezlobte se, že vás oslovuju, ale strašně se mi líbíte a neskutečně vám to sluší, tak bych vás chtěl pozvat na kafe, řekl ten člověk a hleděl mi do očí (což jsem v dané situaci ocenila). Ten chlápek byl fakt milý a zcela jistě sympatický, ale já neměla nejmenší chuť ztrácet drahocenné minuty.  Opáčila jsem tedy, že mu děkuju za kompliment, ale nemám čas, což asi vidí. Na to on, že žádné setkání není náhodné a jestli mu prý dám telefon. To už jsem nervózně podupávala a jeho vstřícný úsměv mi začal pít krev. Nikoho nehledám a single taky nejsem, čili co by mu taková schůzka dala, vychrlila jsem na něj a otočila se směrem opravna obuvi. Ale nakonec, možná proto, že svítilo slunce a celý ten výjev působil hřejivě a legračně, jsem kývla na výměnu telefonních čísel. Prý se mám ozvat, až se mi to bude hodit, což sice nemám v úmyslu, ale to je fuk. Podstatné je, že i v dnešní době, zdánlivě paralyzované online kontaktováním a sociálními sítěmi, přirozený způsob seznamování, totiž přímým oslovením, existuje a můžete ho zažít i vy.  Kdo hodlá tvrdit, že to tak není nebo jemu se to nikdy nestane, měl by se zamyslet, protože někde vězí chyba. Kde? Toť otázka do pranice. Mnozí, lépe řečeno mnohé, by určitě argumentovaly nedostatkem příležitostí nebo nebytím ve správný čas na správném místě a kdo ví čím ještě. Jenže ani 24 hodin strávených na veřejných místech nebude k ničemu, pokud člověk neupoutá pozornost a k oslovení nevyprovokuje. A jsme u jádra pudla. Žena, která chce, aby si jí někdo všiml, se musí vyčlenit z šedé masy a něčím zaujmout, přičemž je úplně jedno, jestli má na sobě slim jeans, vysoké kožené kozačky (jako např.já v této epizodě), minisukni nebo originální tuniku. Zkrátka, měla by vystihnout svůj typ, podtrhnout to, co jí sluší, a co možná nejvíce se přiblížit femme fatale. Ani ta nutně nemusí vážit jen 40 kg včetně postele a mít míry 90-60-90. I poněkud korpulentnější žena může být sexy a šelmovsky svůdná, zejména má-li figuru přesýpacích hodin (a toho lze cvičením docílit taky). Šelmu zde zmiňuji schválně, protože muže láká záhadná až nebezpečná žena. Proč tomu tak je, o tom se více rozepisuji v jednom z článků pro idnes viz https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy-sex/femme-fatale.A120917_162539_vztahy-sex_job. Muže čekajícího na tramvaj těžko zaujme evidentně hodná „pipka“, nýbrž taková žena, z níž vyzařuje sebejistota a smyslnost (nechci-li použít výraz chlípnost, což by bylo ještě trefnější). Není vůbec pravda, čím se některé neoslovované ženy ohánějí – že se jich muži bojí a proto je nekontaktují. Ve skutečnosti je to přesně naopak: muže může z ženy lehce mrazit, ale jelikož je lovec, tím víc ho to láká. Láká ho na tom totiž to, že jde o výzvu, čili pravý opak předvídatelné nudy. Silná erotická výzva, to je to, oč běží! Ale něco takového do éteru vysílá jen žena, která si libuje ve svém těle, ráda se na sebe dívá (třeba i do výlohy, kolem níž jde) a ráda se ukazuje, protože i ji tahle hra baví. Zde se nebavím o parametrech vhodných k dlouhodobému soužití, jen o „ulovení“ potenciálního partnera, neboť tím to všechno začíná. Kdo neví, jak femme fatale vypadá a jak se chová, zmíním jen několik filmů, kde je tento fenomén k vidění: Nesnesitelná lehkost bytí (postava fotografky, s níž hlavní hrdina zahýbá své hodné a „čitelné“ přítelkyni). Dále: Romeo krvácí, Posedlost, Základní instinkt, Nejvyšší nabídka, Siréna od Mississippi atd. Svým způsobem sem patří i vynikající snímek 9 a půl týdne, neb blonďatá kráska v podání Kim Basinger skýtá lahůdkový pohled každému mužskému oku….ale bohužel! Bohužel osobnost této úchvatné šelmy nekoresponduje se zevnějškem a místo femme fatale zde máme lovenou zvěř, čili oběť. Proč? Jak to? Odpověď je prostá: protože hned v prvních vteřinách komunikace tento typ ženy vysílá signály submisivity, plachosti a obdivu. Všechno špatně! Žena, jež se chce byť jen přiblížit modelu fatální ženy, v těchto chvílích nikdy nesmí projevit slabost. Slabostí se rozumí rozpaky nad tím, že byla oslovena, že se protějšku líbí, ale i iniciativa ve smyslu dalšího pokračování. I kdyby před ní stál nejhezčí samec na světě, nesmí se jí rozklepat kolena, nesmí naznačit, že ho chce vidět znovu a od této chvíle je pro ni prioritou č. 1. Nebo že dokonce není daleka toho, zamilovat se do něj. Něco takového je absolutní tabu! Úspěšnému muži (pokud jí o takového jde) je třeba signalizovat, že ji sice jeho pozornost těší, ale rozhodně z ní neomdlévá a nebude doma sedět s pohledem fixovaným na mobil. Tím by správného lovce znechutila hned v úvodu. O esemeskování a dotazování se muže, jak dojel domů a kdy se zase uvidí, ani nemluvě. Zkrátka a dobře – jen žena, která obdiv a zájem přijímá polichoceně, ale s jistou samozřejmostí, muže přitahuje…je to její šarm, snoubící vnější atraktivitu s vnitřní jiskrou (inteligencí, vtipem, zdravou porcí narcismu a nezávislostí), co mužům mate hlavu a nutí je zabývat se novou známou v myšlenkách ještě dlouho po setkání.

Už slyším argumenty, proč to nejde, proč to je souzeno jen vyvoleným, ale i tohle je špatně. Proč? Protože právě takové myšlenky tryskají na povrch a řadí jejích nositelku do šuplíku opomíjených, nezajímavých, tuctových. Není to ani o věku ani ideálních mírách, drahém šatníku či kosmetice. Je to jen a jen o tom, jak se vidíme a do čeho se „vnitřně“ stylizujeme. Zkuste to, a když vám to nepůjde, domluvte si schůzku. Přeji hodně zdaru a zábavy na cestě k vašemu dráždivě ženskému já.

ByLibuse

Paní Bovaryové mezi námi

Kdo je single, běduje nad svým údělem a dal by vše za to, aby byl ve vztahu. Ten, kdo ve vztahu je, ovšem nefňuká či neláteří o nic méně. Zapomněl na kytku k svátku, škudlí na mně, nesnáší mého kocoura, nechodí do kina, doma za sebou nechává binec… atd. atd. Ano, chápu, všechny toto argumenty jsou k … naštvání a přidruží-li se k nim ještě jiné, člověk by skoro vraždil…Ale nepropadejte malichernostem! Nelitujte, že nechodíte s Panem Božským! Má to obrovské výhody. Než budete v duchu sahat po revolveru a představovat si, jak nesnesitelnému partnerovi provrtáváte tělo na slušné řešeto, podívejte se na věc jinak: jak je to vlastně skvělé, že se chová právě takhle! Že se nepřetvařuje, nezahrnuje vás kýčovitými řečmi a dokonce je tak drzý, že se vyzná z ne příliš vřelé lásky k vašemu kocourovi! Vězte, že kdyby tomu tak bylo, kdyby vás od rána do večera zasypával něžnostmi, komplimenty a všemi sladkostmi tohoto světa, jednalo by se s největší pravděpodobností o padoucha, jenž ukáže svou pravou tvář, sotva se do něj zabouchnete, a pak se nebudete stačit divit! Jako například žena, o níž byl předevčírem dokument s názvem Falsche Liebe na německo-francouzském kanálu Arte. Právě na základě úžasné empatie, projevované sice jen ve virtuální rovině, ale o to nebezpečněji, se do něj ta žena zamilovala tak slepě, že prodala svůj dům poblíž Berlína a nějakému parchantovi, údajně americkému podnikateli, poslala 135 000 EUR (!!!!) na koupi imaginárního domu někde v Dallasu, kde spolu měli údajně bydlet…Že to zní jako sci-fi? Možná ano, ale bohužel se jedná o nejdrsnější realitu.

I já jsem nedávno měla tu čest přesvědčit se, jak rozšířený je tento fenomén. Osobně jsem se setkala s hezkou, vysokoškolsky vzdělanou paní zralého věku, jež se zachovala v principu stejně. Po několika letech single života a citové vyprahlosti sedla na lep prvnímu hajzlíkovi, který ji „uměl pohladit“, pozorně naslouchal, nastavil silné rameno, usmíval se….a počínal si tak bravurně, že dotyčná vůbec neprohlédla hořký až prohnilý záměr pod sladkou polevou. Tahle naivní důvěra vedla k tomu, že ten šmejd z osamělé blondýnky vymámil takřka 100 000 Kč, což mu nepřišlo ani trochu trapné a už vůbec se neobtěžoval jí je vrátit. Po obdržení obnosu se pochopitelně hned vypařil, stejně jako jeho internetoví kolegové z různých zahraničních kriminálních spolků.

Ale kdo by si myslel, že se to může stát jen „takovým chudinkám“, jak mi kdysi řekl jeden muž, byl by vedle jak ta jedle. Nedávno jsem viděla i jinou reportáž, jež mapovala strastiplný milostný život vyzývavě krásné herečky Ingrid van Bergen. Také ona emočně propadla šaramantnímu svůdníkovi, ale současně děvkaři a parazitovi, co se klidně nechal vydržovat, zatímco si užíval s prostitutkami a Ingrid ponižoval. Kapka ke kapce, trauma bez konce, až jednoho večera míra přetekla, herečka sáhla po flintě a zastřelila ho, což jí změnilo život a přišla nová forma pekla…Jen díky síle své osobnosti se z toho dostala a po propuštění z věznice se dokonce vrátila na televizní obrazovku.

Coby trenérku flirtu a zdravého sebevědomí mne potěší každý počin, svědčící o tom, že se „oběť“ nedala převálcovat nebo vykostit a svého partnera/protivníka zmákla. A je zcela jedno, zda se jedná o reálný život nebo film, protože i umělecká díla mají dalekosáhlou působnost a ovlivňují myšlení i chování. No a když je řeč o filmu, před pár týdny mě zrovna jeden zaujal. Dávali ho na Arte.de a jmenoval se La Belle Vie, Das schöne Leben. Beatrice, ztělesněná skvělou Valerií Donzelli, ze známosti dostane místo sekretářky ředitele bankéře. Více než hlavní dějová linie, spočívající v rychlém zorientování se mladé ženy v tocích peněz a jejich využití pro vlastní potřebu, mi utkvěla v paměti linie rádoby vedlejší – flirt s avantgardním, nemajetným, zato ale nadmíru chlípným malířem. Nejdřív se zdá, že je Beatrice ztracená, že jí totálně vymyl nejen spodní půlku těla, nýbrž i mozek, ale není tomu tak. Nedá se opít ani řečmi, ani orgasmy, jež s ním posteli prožívá. Jakmile se přesvědčí o jeho nemorálním záměru a zcela materiálním zájmu na její osobě, bez milosti ho odpráskne. Násilí je samozřejmě fuj, o tom žádná. Ale umění pracuje s nadsázkou i černým humorem a tam je vše dovoleno. Na otázku, co tím chtěla režisérka říci, by asi každý odpověděl po svém, ale na mě po těch všech vyslechnutých smutných příbězích o neopětované lásce a vyplundrovaných srdcích zapůsobil tenhle film jako svěží vítr. Podobně jako kdysi Elle s Izabellou Huppert, ale o tom jsem se zde již rozepisovala.

Jak důležité je nabíjet se díly o lidech, kteří hned tak nepropadnou závislosti a nerozvinou se před kdejakým neřádem jak koberec /nemusí jít jen o ženy, ale bohužel bývají náchylnější/, jsem si uvědomila i včera, kdy dávali (opět na Arte) Aféru s Kristin Scott Thomas. Děj diváka doslova pohltí, od samotného začátku je to napínavé až hrůza. O co jde? Ve zkrácené verzi o citově vyprahlou a sexuálně frustrovanou manželku lékaře. Zaplete se s dělníkem, který se svou partou na zakázku pracuje u nich domě. Člověk si nemůže nevzpomenout na tragický osud paní Bovaryové, je to fakt nadčasové dílo….I osud téhle ženy je tragický, i ona – klasicky- vsadí vše na jenu kartu, čili lásku s velkým L. Podlehne iluzi, že bude věčná, a ve snaze zvěčnit si ji, zastřelí nenáviděného manžela. Jde do lochu, ale co…milenec, kdysi taky trestaný, na ni možná počká a pak spolu budou někde sbírat jabka nebo míchat maltu….

Nic proti lásce, je opojná jako každá droga a prožít si ji aspoň jednou patří ke vzdělání /vysoké školy života/. Sakra, o čem by ten život byl, kdybychom se měli neustále pod kontrolou….Ale je to jako s tou japonskou rybou fugu. Nepatrná dávka jejího jedu je uznávanou delikatesou, o trochu větší množství se stává expresem do věčných lovišť….

Baví vás rozvíjet téma lásky a její odvrácené, často kriminální tváře?

Přijďte na Krimi večer! Obsah prvního příběhu najdete brzy zde!

ByLibuse

Láska a jiní zabijáci

Hra s detektivní tematikou pro milovníky kreativní zábavy

Závazně přihlášení účastníci obdrží stručný obsah hry „Láska a jiní zabijáci“  včetně seznamu hlavních a vedlejších rolí. Každý si může vybrat roli, která mu vyhovuje, což e-mailem písemně sdělí organizátorům. Pouze vrah se dozví, že je vrahem, ostatním tato informace zůstane utajena. Akce se mohou účastnit i ti, kteří chtějí být pouze diváky. Pro ně však platí stejné vstupné jako pro aktivní „herce“.

Průběh

Na začátku komisař nebo komisařka účastníky seznámí s vraždou, k níž nedávno došlo. Na pozadí tohoto deliktu se aktivní i pasivní hosté dozvědí podstatné informace o všech postavách, které se v příběhu vyskytují a patří k podezřelým. Tím budou všichni vtaženi do příběhu a hra může začít.

Poté přijdou na řadu výslechy jednotlivých postav. Všichni vyslýchaní musejí víceméně mluvit pravdu, jen vrah může mlžit a lhát.

Posouvání děje dopředu je úkolem komisaře/-řky, a sice vždy po krátké přestávce na občerstvení. Komisař/ka vypráví, co se nového stalo, např. kdo zavolal na policejní stanici a jaká fakta sdělil. Po několika rundách vyprávění a kreativně pojatých výslechů budou aktivní i pasivní účastníci vyzváni, aby na papír napsali, koho považují za vraha, proč a jakým motivem byl veden.

Své tipy pak účastníci odevzdají komisaři, ten je vyhodnotí a po další přestávce sdělí, kdo tipoval správně.

Na závěr bude následovat diskuze, kdy si účastníci vymění názory jak na samotný příběh, tak i na to, jak se v rolích cítili a jak na ně působili ostatní. Pro singles to může sloužit nejen jako dobrá příležitost k seznámení, ale i jako zpětná vazba, aby se dozvěděli, jaký dojem dělají, zda jsou autentičtí atd.

Předpokládaná doba trvání: 2-3 hodiny

Počet účastníků: 10 – 30 osob

Cena: 800,- Kč / os.

Autorka projektu: Mgr. Libuše Konopová, libuse.konopova@gmail.com

Koordinátorka projektu: Ing. Andrea Žejdlová, Ph.D, email: andreazejdl@seznam.cz


ByLibuse

O filmu Ľ Attentat a stahování do temnot

Nedávno jsem zhlédla film Černá vdova, v originále L´Attentat, libanonského režiséra Ziada Doueiriho. Inspiroval mě k poněkud divokým myšlenkám, a tak jsem se rozhodla o něm napsat. Pročítala jsem si i diskuzi na csfd.cz a ani mě nijak neudivilo, že se tam většina filmových fanoušků vyjadřuje k obsahu tohoto díla jen filtrem rozdílnosti křesťanského a muslimského světa, potažmo nemožnosti pochopit, vcítit se problematiky zemí, kde se tato dvě náboženství střetávají. Ani já si neumím představit život ve všudypřítomném strachu, kde to kdy bouchne a zda to nebudu právě já, kdo nepřežije. Ale víc než tyto dramatické „kulisy“ Doueiriho snímku mě zaujala dramatičnost skrytá, vnitřní. Tím mám na mysli milostnou posedlost hlavního hrdiny. Jiný výraz pro postoj špičkového arabsko-izraelského chirurga, žijícího v Izraeli, mě totiž nenapadá. Fascinován krásnou Arabkou před ní ( s kapkou nadsázky) padne na kolena a táže se jí, zda se chce stát jeho ženou. Exotická laň s tajemnýma očima přikývne a koná se romantická svatba. Potud jasné, pochopitelné, logické. Pak ovšem dojde k výbuchu, vyvolanému útokem sebevražedného atentátníka, při němž 17 osob zemře na místě a dalších 8 bojuje o život. Na scénu přichází drsný kriminalista a sdělí zamilovaností vyměklému chirurgovi, že pachatelem útoku byla jeho žena. Při identifikaci na pitevně, kdy je mu předloženo na maděru rozsekané torzo manželky, se i ostřílený operatér složí. Nadále však odmítá věřit důkazům manželčiny viny a svou choť tvrdošíjně hájí. Důkazy se množí, podivné je i chování příbuzného, který si k nim domů předtím přišel pro tašku, o jejímž obsahu nic neprozradil. Vyšetřováním sice vyjde najevo, že s atentátem lékař nic společného neměl, v tomto smyslu je tedy očištěn. Také kolegyně, která od samého začátku incidentu stojí na jeho straně, mu zachovává přízeň a možná tajně doufá, že by mezi nimi mohlo něco vzklíčit. Pak ovšem nadchází den D. Chirurg dostává od arabského příbuzného své ženy videokazetu, kde je vše zdokumentováno. Může si prohlédnout poslední minuty před útokem, vidět tvář své milované a slyšet její slova, jakési poselství, které prý atentátníci často zanechávají. Dotyčná uroní pár slziček, je jí tak nějak líto, že zklamala manželovu důvěru. Ale co naplat, povinnosti volají, tak hurá do akce, kdy je plánováno zmasakrovat spoustu dětí. Dětí, které tahle holka nikdy neměla….Tento neotřesitelný důkaz sice milému chirurgovi stačí, teď už nepochybuje a nikomu nevymlouvá, že to jeho žena skutečně spáchala. Když však dojde k rozhovoru s kolegyní – sympatizantkou, která navrhuje, aby policii nahlásil všechny na atentátu zúčastněné osoby, hodí zpátečku. Ne, on nikoho udávat nebude, žádné odhalování, žádnou odplatu. Šup hlavu zpátky do písku a je to….Tímto postojem nadobro ztrácí podporu kolegyně, jež ho hájila i v době, kdy ho ostatní zatratili. Na rozdíl od chirurga, odmítajícího vyvodit pro sebe důsledky a zaujmout kritický postoj k osobě, jež se přetvařovala a zatajila mu svou zhoubnou životní filozofii, kolegyně rázem vystřízliví. Otáčí se k němu zády a odchází, zatímco on, podlomen sentimentem, opakuje slova, která kdysi řekl své manželce: kdykoli mě opustíš, něco ve mně zemře. Krásná slova, jen co je pravda. Hodí se však na člověka, který svou údajnou životní lásku svými skutky tak brutálně podvedl ? Není snad atentát, spáchaný na nevinných lidech, tím nejkrajnějším způsobem opuštění milované bytosti a vykálení se na ideál společného života? Řekla bych, že ano a nerozumím kýčovitému sentimentu, jímž jsou někteří lidé schopni opentlit svůj třeba již bývalý vztah a přibouchnout imaginární dveře kritickému myšlení, objektivním argumentům. Láska je pěkná věc, ale nikoli její bezvýhradná mutace. Každý může být konfrontován s odvrácenou, temnou tváří svého partnera. Někdo měl co dělat se lží, podvody, někdo dokonce i s krádežemi ve vlastním hnízdě. Je však na každém, jak se s takovou situací vyrovná. Může se po takové zkušenosti světu prezentovat jako oběť, propadnout zášti a podezíravosti, odpustit, ale zachovat si kritický nadhled, nebo si nasadit klapky na oči i uši a dotyčného mizeru vysadit na piedestal. Jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. Osobně bych tento filmařsky lahůdkový snímek nazvala spíš Černý vdovec. Černý nikoli pro barvu pleti, ale pro stahování do temnot.

ByLibuse

První schůzka – jak se /ne/bavit?

Radami, o čem na první schůzce mluvit nebo naopak mlčet, se to jen hemží. I já jsem tomu věnovala pár příspěvků, ale faktem je, že oddělit tlustou čarou vhodná a nevhodná témata lze jen těžko. Pokud totiž ti dva umějí naskočit na stejnou vlnu, nemusí být tabu vůbec nic. Dialog se pak rozvíjí asi tak, jako kdyby spolu oba ze slov pletli pomyslnou housku. A je úplně fuk, o čem ta houska je…

Náš malý tým, Míša, Vláďa a já, jsme se sešli na pracovní schůzku, abychom nacvičili pár dialogů na video, které chystám. Řekli jsme si, že začneme tím, jak by to vypadat nemělo, jak by se k sobě partneři chovat neměli, ale nakonec z toho vzniklo něco jako dadaisticko – surrealistická skeč. Stát se to v reálu, vsadím boty, že by se ti dva na rande váleli smíchy stejně jako my. Posuďte sami, zde autentický záznam.

M: Pane, vy špatně vidíte? Že jste si ke mně sedl?

V: Nikoho lepšího jste nemohla sehnat!

M: A vy nikoho hezčího, když jsme tady sami.

V: No jasně, tím se to vysvětluje. Všechny židle byly stejný, jen tahle jiná, to je tím, že na ní někdo seděl. Ale víte, co by mě zajímalo?

M: Ne.

V: Proč jste si sedla právě na tuhle židli?

M: Dobrá otázka! Protože byla jediná čistá..všiml jste si své židle?

V: To je samý překvapení..A čím si vysvětlujete, že ta jediná, židle, na který sedíte, byla čistá?

M: Přinesla jsem si ji z domova.

V: No vidíte, to je dobrej nápad, až příště půjdu do restaurace, tak si tam taky přinesu svoji židli.

M: Tak to můžeme jít spolu, vy vezmete židli, já stůl.

V: Dobrá, tak to zkusíme. Jenže když budeme mít stůl, můžeme u něj sedět oba, ale na židli můžete sedět jenom vy a já budu stát.

M: Můžeme se střídat, třeba po půl hodině.

V: Jako že já bych seděl na židli a vy byste seděla na stole…?

M: Já taky můžu ležet na tom stole.

V: No vidíte, konečně to začíná být flirtový rozhovor. Jakým způsobem nejradši ležíte na stole?

M: Aha…vlastně čelem k partnerovi, teda k potenciálnímu partnerovi.

V: Jo takže vy ležíte na stole, jen když tam máte potenciálního partnera?

M: No jistě.

V: To může být zajímavý.

M: To máte stejný, jako když ležím na pianě. Tam taky ležím jenom když na něj někdo hraje. Přece si na něj nelehnu, když tam nikdo není?!

V: Aha. Jedná se o takový to křídlo, co je polootevřený?

M: Ano.

V: A vy si leháte jako..

M: Když je zavřený.

V: Aha, já myslel, že si tam leháte, když je otevřený, a jak on hraje, tak vy se vlníte na tom pianě…

M: To je pravda, hlavně už mě od té doby nebolí záda. Mám to místo masáže.

V: Masáž klavírem v tomhle případě? To není špatný. No, na pianě se dá dělat hodně věcí! Co jste na něm už všechno dělala?

M: Já jsem pianová panna…

V: Panna, jo??? To jste na tom pianě asi jen utírala prach.

M: A vy jste nějakej divoch klavírní?

V: No jasně, já jsem virtuos. Sice neumím hrát na ty klávesy, který tam jsou, ale přesto jsem klavírní virtuos.

M: Jo? Povídejte, co tím máte na mysli?

V: No to vám ukážu. Takže kdybyste si jako lehla, budeme simulovat piano.

M: Takže vy ani nepotřebujete ty klávesy…

V: Ne, když na ně stejně hrát neumím.

M: Vy vlastně nepotřebujete ani to piano, já ho klidně můžu hrát.

V: Dobře, takže piano bude tenhle stůl, vy si na něj lehnete stejně, jako si leháte na piano, a já vám ukážu, jaký to jsem virtuos.

M: Dobře, dobře.

V: No tak výborně! A podívejte, kolik najednou přišlo lidí! Předtím tu bylo prázdno. To se vám bude líbit!

M: Jo, to jo…

V: A já vám ukážu, co všechno se na pianě…

SMÍCH.

Nejde o to, jít na schůzku s návodným manuálem a do posledních chvíle šprtat poučky, co a jak říct, jak se posadit, kam se dívat, o čem se bavit. Při troše nadsázky je úplně jedno, jestli se ti dva budou bavit o počasí nebo pohlavních chorobách. Každé téma lze totiž uchopit nudně i zajímavě! V souvislosti s počasím lze poutavě vyprávět, co jsme kdy dělali za bouřky, sněhové vánice, ve vedru….A co se pohlavních chorob týče, stačí připomenout film Vrchní, prchni! Dotazem na knihu o tomto tématu se originálně seznámí student medicíny s prodavačkou v knihkupectví.

Podstatné je být příjemný, umět se „sladit“ a pak už to jen rozvíjet.

A ze všech nejdůležitější: nikdy nevycházet ze cviku! Tak se do toho dejte.