Author Archive Libuse

ByLibuse

Zrádnost i nezbytnost „nejvyšších nabídek“. Poznat, ochutnat, nezemřít…?

Nedávno na ČT 2 opakovali film Nejvyšší nabídka s Geoffrey
Rushem v hlavní roli. Neodolala jsem a znovu ho zhlédla, ačkoli mám tenhle
snímek i na DVD a viděla jsem ho už několikrát. Má pro mě to kouzlo, že na něm
vždycky najdu něco, čeho jsem si předtím nevšimla. I teď jsem si vychutnala pár
„nových“ detailů, ale vzhledem ke schůzce, již jsem absolvovala krátce předtím,
mnou přímo zacloumala základní myšlenka: bezhlavá zamilovanost aukcionáře
Virgila. A protože jsem se ve svých příspěvcích dosud věnovala hlavně
ženám, inspirovalo mě to k tomu, věnovat jeden výhradně mužům. Také oni se totiž stávají oběťmi emočního vzplanutí, lépe řečeno požáru, a zřejmě nejde o jev až tak vzácný, jak by se mohlo zdát. I muži osudným, destruktivním, sebezničujícím způsobem propadají „lásce“, jakou jsme zvyklí spojovat s ženským pohlavím. Zde znovu připomínám Damage /Posedlost/, v níž se hlavní hrdina /Jeremy Irons/ nechá svést budoucí snachou. Aféra ho pohltí natolik, že ignoruje veškeré varovné signály, jako býk v aréně se řítí za červeným hadrem, jímž je
v tomto případě klín manipulativní a ve své podstatě morbidní černovlásky.
Vášnivý sex s touto tajemnou ženou představuje pro prošedivělého, znuděného politika, právě onu imaginární „nejvyšší nabídku“, jaké není schopen ani ochoten odolat a na niž nakonec dojede. Moc nepřekvapí, že zatímco z něj se stává vyvrhel a žebrák, jí se vede dobře, založí rodinu a
žije docela spokojeně…

Nelze vyloučit, že by i děj filmu Nejvyšší nabídka skončil
jinak, kdyby se Virgil zcela nezbláznil a objektu své pozdě odhalené touhy
nesložil k nohám jedním gestem vše, celé své bohatství, jež shromažďoval
dlouhá léta (ačkoli valnou měrou spíš nemorálně, ale o to tady nejde). Kdyby v té
záhadné ženě, o několik generací mladší Claire, neviděl jen „nejvyšší nabídku“, ale i hrozící past, mohl si počínat jinak a paradoxně si tím možná zajistit dlouhodobější
přízeň najaté femme fatale. Aspoň tedy za předpokladu, že by i ona „prohlédla“
a shledala, že s Virgilem jí pšenka pokvete podstatně lépe, než
s mladým podvodníkem, jenž po ní za všechnu tu námahu pohodí jen mrzkými
střípky tučného lupu. Tolik spekulace, teď zpět k ději. V jednom z rozhovorů
s aukčním parťákem Billym Virgil prohlásí, že k tomu, aby se někdo
stal umělcem, nestačí jen umět držet štětec, nýbrž je třeba mít v sobě určité
tajemství (čímž mu naznačuje, že on, Billy, ho nemá). Největším paradoxem
dalšího vývoje událostí ovšem je, že sám autor tohoto výroku se jím neřídí,
když dokořán otevře svou skrýš, své tajemství před milenkou, kterou skoro vůbec
nezná, přesto na ní už citově visí…

Kdyby tak muži věděli, jak nepopulárními a vlastně nezajímavými se v očích ženy stávají bezbřehou, snadno prohlédnutelnou a
nikde nekončící závislostí! Byli by pak schopni své chování a projevy emocí
aspoň trochu korigovat? Zřejmě jak kdo. Leptavá touha (po někom) občas dostane
hlavní slovo v každém lidském jedinci a řádí jak pominutá, dokud si
nevybere svou daň a dotyčnému neudělí pořádnou lekci. Někdo se z ní poučí
a příště si dá bacha, jiný ne a podle toho končí….v lepším případě jako věčný
single bez reálných šancí u žen, v horším případě někde pod mostem nebo na
práškách.

I někteří klienti, s nimiž vedou dlouhé rozhovory na téma /ne/úspěchu u druhého pohlaví, jsou na tom podobně. Ale proč to tak je? Čím se muži takovýmhle chováním ženám rychle zprotiví, když se všeobecně tvrdí, že potřebují především empatii a souznění? Rozporuplnost, ale jen zdánlivá. Ženy touží po muži s velkým M, což znamená, že z něj tryská energie a rozhodnost, zároveň i jistá „lehkost bytí“, projevující se třeba tím, že umí nad lecčím mávnout rukou, oddělit podstatné od malicherného, nastavit silné rameno…. a nesignalizuje hned na druhém rande, že by se mu bez nás zhroutil svět a on nejspíš spáchal sebevraždu. Interesantní, tedy i snadno seznámitelný muž, má kromě zájmu o dotyčnou ženu i spousty jiných zájmů a nevisí čtyřiadvacet hodin denně pohledem na mobilu, jestli už přišla kýžená zpráva.

Zde mi to nedá, abych nepřipomněla další film, vlastně seriál, přestože dle hodnocení na csfd.cz je to slušný propadák. Mám na mysli našeho Poldu, konkrétně postavu policajta Michala Břízy. Troufám si říci, že do tohoto hrdiny bylo velmi zdařile zahrnuto vše, co dělá muže v očích ženy žádoucím a atraktivním. Neodolá mu ani krásná sexy psycholožka, a to jí už na terapeutickém gauči leželo moře „pacientů“… Proč vlastně? Podívejme se na to, jak s ní Bříza mluví, jak skvěle ji umí navnadit – vyprovokovat. Jak dovedně si počíná, aby ji udržoval v permanentním zájmu… a napětí. Nikdy se nechová úplně dle jejího očekávání, balí ji směle, nebojácně, ale nikdy ne banálně, lacině či dokonce závisle. A teď pozor, důležitá poznámka: Bříza umí projevit slabost, ovšem tak, že to jak slabost vlastně vůbec nepůsobí. Trpí nejrůznějšími nešvary (a slabostmi), ale přesně takovými, jaké ženy za slabosti ani projevy nemužnosti nepovažují. Proto je tolerují, jsou ochotné zamhouřit nad nimi oko. Zkrátka a dobře, i naše česká tvorba má své chlapácké hrdiny a všem mužským singles, co se chystají na rande, bych vřele doporučovala podívat se na pár dílů Primáckého seriálu Polda. Názorně tady uvidí, co pro drtivou většinu žen znamená „nejvyšší nabídka“, aplikovaná na výběr partnera. Tak jako se muži lačně ohlížejí za mladými vílami na jehlových podpatcích, ženy jihnou v přítomnosti výše popsaného typu muže. Jakkoli se „nejvyšší nabídka“ může jevit jako relativní, iluzorní nebo dokonce nebezpečná, nemění to nic na tom, že představuje výzvu…a bez těch my žít neumíme, vlastně ani nechceme.

ByLibuse

Oslovení na ulici? Ano, děje se to!

O celkem banální zážitek se chci podělit se čtenářkami pouze z toho důvodu, abych na svém případu demonstrovala, že TO prostě existuje, že není to žádná chiméra ani výmysl. Stalo se mi to, co se ve světě děje dnes a denně, docela  běžně: minulý týden jsem vystoupila z tramvaje, majíc namířeno do opravny bot, kde jsem si chtěla vyzvednout kozačky a fičet zpátky, protože jsem měla fofr a doma malíře na štaflích. No a jak si to tak mašíruju, najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou muž. Krátce předtím jsem sice periferním viděním zahlédla, jak někdo běží z opačné strany ulice, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dobrý den, nezlobte se, že vás oslovuju, ale strašně se mi líbíte a neskutečně vám to sluší, tak bych vás chtěl pozvat na kafe, řekl ten člověk a hleděl mi do očí (což jsem v dané situaci ocenila). Ten chlápek byl fakt milý a zcela jistě sympatický, ale já neměla nejmenší chuť ztrácet drahocenné minuty.  Opáčila jsem tedy, že mu děkuju za kompliment, ale nemám čas, což asi vidí. Na to on, že žádné setkání není náhodné a jestli mu prý dám telefon. To už jsem nervózně podupávala a jeho vstřícný úsměv mi začal pít krev. Nikoho nehledám a single taky nejsem, čili co by mu taková schůzka dala, vychrlila jsem na něj a otočila se směrem opravna obuvi. Ale nakonec, možná proto, že svítilo slunce a celý ten výjev působil hřejivě a legračně, jsem kývla na výměnu telefonních čísel. Prý se mám ozvat, až se mi to bude hodit, což sice nemám v úmyslu, ale to je fuk. Podstatné je, že i v dnešní době, zdánlivě paralyzované online kontaktováním a sociálními sítěmi, přirozený způsob seznamování, totiž přímým oslovením, existuje a můžete ho zažít i vy.  Kdo hodlá tvrdit, že to tak není nebo jemu se to nikdy nestane, měl by se zamyslet, protože někde vězí chyba. Kde? Toť otázka do pranice. Mnozí, lépe řečeno mnohé, by určitě argumentovaly nedostatkem příležitostí nebo nebytím ve správný čas na správném místě a kdo ví čím ještě. Jenže ani 24 hodin strávených na veřejných místech nebude k ničemu, pokud člověk neupoutá pozornost a k oslovení nevyprovokuje. A jsme u jádra pudla. Žena, která chce, aby si jí někdo všiml, se musí vyčlenit z šedé masy a něčím zaujmout, přičemž je úplně jedno, jestli má na sobě slim jeans, vysoké kožené kozačky (jako např.já v této epizodě), minisukni nebo originální tuniku. Zkrátka, měla by vystihnout svůj typ, podtrhnout to, co jí sluší, a co možná nejvíce se přiblížit femme fatale. Ani ta nutně nemusí vážit jen 40 kg včetně postele a mít míry 90-60-90. I poněkud korpulentnější žena může být sexy a šelmovsky svůdná, zejména má-li figuru přesýpacích hodin (a toho lze cvičením docílit taky). Šelmu zde zmiňuji schválně, protože muže láká záhadná až nebezpečná žena. Proč tomu tak je, o tom se více rozepisuji v jednom z článků pro idnes viz https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy-sex/femme-fatale.A120917_162539_vztahy-sex_job. Muže čekajícího na tramvaj těžko zaujme evidentně hodná „pipka“, nýbrž taková žena, z níž vyzařuje sebejistota a smyslnost (nechci-li použít výraz chlípnost, což by bylo ještě trefnější). Není vůbec pravda, čím se některé neoslovované ženy ohánějí – že se jich muži bojí a proto je nekontaktují. Ve skutečnosti je to přesně naopak: muže může z ženy lehce mrazit, ale jelikož je lovec, tím víc ho to láká. Láká ho na tom totiž to, že jde o výzvu, čili pravý opak předvídatelné nudy. Silná erotická výzva, to je to, oč běží! Ale něco takového do éteru vysílá jen žena, která si libuje ve svém těle, ráda se na sebe dívá (třeba i do výlohy, kolem níž jde) a ráda se ukazuje, protože i ji tahle hra baví. Zde se nebavím o parametrech vhodných k dlouhodobému soužití, jen o „ulovení“ potenciálního partnera, neboť tím to všechno začíná. Kdo neví, jak femme fatale vypadá a jak se chová, zmíním jen několik filmů, kde je tento fenomén k vidění: Nesnesitelná lehkost bytí (postava fotografky, s níž hlavní hrdina zahýbá své hodné a „čitelné“ přítelkyni). Dále: Romeo krvácí, Posedlost, Základní instinkt, Nejvyšší nabídka, Siréna od Mississippi atd. Svým způsobem sem patří i vynikající snímek 9 a půl týdne, neb blonďatá kráska v podání Kim Basinger skýtá lahůdkový pohled každému mužskému oku….ale bohužel! Bohužel osobnost této úchvatné šelmy nekoresponduje se zevnějškem a místo femme fatale zde máme lovenou zvěř, čili oběť. Proč? Jak to? Odpověď je prostá: protože hned v prvních vteřinách komunikace tento typ ženy vysílá signály submisivity, plachosti a obdivu. Všechno špatně! Žena, jež se chce byť jen přiblížit modelu fatální ženy, v těchto chvílích nikdy nesmí projevit slabost. Slabostí se rozumí rozpaky nad tím, že byla oslovena, že se protějšku líbí, ale i iniciativa ve smyslu dalšího pokračování. I kdyby před ní stál nejhezčí samec na světě, nesmí se jí rozklepat kolena, nesmí naznačit, že ho chce vidět znovu a od této chvíle je pro ni prioritou č. 1. Nebo že dokonce není daleka toho, zamilovat se do něj. Něco takového je absolutní tabu! Úspěšnému muži (pokud jí o takového jde) je třeba signalizovat, že ji sice jeho pozornost těší, ale rozhodně z ní neomdlévá a nebude doma sedět s pohledem fixovaným na mobil. Tím by správného lovce znechutila hned v úvodu. O esemeskování a dotazování se muže, jak dojel domů a kdy se zase uvidí, ani nemluvě. Zkrátka a dobře – jen žena, která obdiv a zájem přijímá polichoceně, ale s jistou samozřejmostí, muže přitahuje…je to její šarm, snoubící vnější atraktivitu s vnitřní jiskrou (inteligencí, vtipem, zdravou porcí narcismu a nezávislostí), co mužům mate hlavu a nutí je zabývat se novou známou v myšlenkách ještě dlouho po setkání.

Už slyším argumenty, proč to nejde, proč to je souzeno jen vyvoleným, ale i tohle je špatně. Proč? Protože právě takové myšlenky tryskají na povrch a řadí jejích nositelku do šuplíku opomíjených, nezajímavých, tuctových. Není to ani o věku ani ideálních mírách, drahém šatníku či kosmetice. Je to jen a jen o tom, jak se vidíme a do čeho se „vnitřně“ stylizujeme. Zkuste to, a když vám to nepůjde, domluvte si schůzku. Přeji hodně zdaru a zábavy na cestě k vašemu dráždivě ženskému já.

ByLibuse

Paní Bovaryové mezi námi

Kdo je single, běduje nad svým údělem a dal by vše za to, aby byl ve vztahu. Ten, kdo ve vztahu je, ovšem nefňuká či neláteří o nic méně. Zapomněl na kytku k svátku, škudlí na mně, nesnáší mého kocoura, nechodí do kina, doma za sebou nechává binec… atd. atd. Ano, chápu, všechny toto argumenty jsou k … naštvání a přidruží-li se k nim ještě jiné, člověk by skoro vraždil…Ale nepropadejte malichernostem! Nelitujte, že nechodíte s Panem Božským! Má to obrovské výhody. Než budete v duchu sahat po revolveru a představovat si, jak nesnesitelnému partnerovi provrtáváte tělo na slušné řešeto, podívejte se na věc jinak: jak je to vlastně skvělé, že se chová právě takhle! Že se nepřetvařuje, nezahrnuje vás kýčovitými řečmi a dokonce je tak drzý, že se vyzná z ne příliš vřelé lásky k vašemu kocourovi! Vězte, že kdyby tomu tak bylo, kdyby vás od rána do večera zasypával něžnostmi, komplimenty a všemi sladkostmi tohoto světa, jednalo by se s největší pravděpodobností o padoucha, jenž ukáže svou pravou tvář, sotva se do něj zabouchnete, a pak se nebudete stačit divit! Jako například žena, o níž byl předevčírem dokument s názvem Falsche Liebe na německo-francouzském kanálu Arte. Právě na základě úžasné empatie, projevované sice jen ve virtuální rovině, ale o to nebezpečněji, se do něj ta žena zamilovala tak slepě, že prodala svůj dům poblíž Berlína a nějakému parchantovi, údajně americkému podnikateli, poslala 135 000 EUR (!!!!) na koupi imaginárního domu někde v Dallasu, kde spolu měli údajně bydlet…Že to zní jako sci-fi? Možná ano, ale bohužel se jedná o nejdrsnější realitu.

I já jsem nedávno měla tu čest přesvědčit se, jak rozšířený je tento fenomén. Osobně jsem se setkala s hezkou, vysokoškolsky vzdělanou paní zralého věku, jež se zachovala v principu stejně. Po několika letech single života a citové vyprahlosti sedla na lep prvnímu hajzlíkovi, který ji „uměl pohladit“, pozorně naslouchal, nastavil silné rameno, usmíval se….a počínal si tak bravurně, že dotyčná vůbec neprohlédla hořký až prohnilý záměr pod sladkou polevou. Tahle naivní důvěra vedla k tomu, že ten šmejd z osamělé blondýnky vymámil takřka 100 000 Kč, což mu nepřišlo ani trochu trapné a už vůbec se neobtěžoval jí je vrátit. Po obdržení obnosu se pochopitelně hned vypařil, stejně jako jeho internetoví kolegové z různých zahraničních kriminálních spolků.

Ale kdo by si myslel, že se to může stát jen „takovým chudinkám“, jak mi kdysi řekl jeden muž, byl by vedle jak ta jedle. Nedávno jsem viděla i jinou reportáž, jež mapovala strastiplný milostný život vyzývavě krásné herečky Ingrid van Bergen. Také ona emočně propadla šaramantnímu svůdníkovi, ale současně děvkaři a parazitovi, co se klidně nechal vydržovat, zatímco si užíval s prostitutkami a Ingrid ponižoval. Kapka ke kapce, trauma bez konce, až jednoho večera míra přetekla, herečka sáhla po flintě a zastřelila ho, což jí změnilo život a přišla nová forma pekla…Jen díky síle své osobnosti se z toho dostala a po propuštění z věznice se dokonce vrátila na televizní obrazovku.

Coby trenérku flirtu a zdravého sebevědomí mne potěší každý počin, svědčící o tom, že se „oběť“ nedala převálcovat nebo vykostit a svého partnera/protivníka zmákla. A je zcela jedno, zda se jedná o reálný život nebo film, protože i umělecká díla mají dalekosáhlou působnost a ovlivňují myšlení i chování. No a když je řeč o filmu, před pár týdny mě zrovna jeden zaujal. Dávali ho na Arte.de a jmenoval se La Belle Vie, Das schöne Leben. Beatrice, ztělesněná skvělou Valerií Donzelli, ze známosti dostane místo sekretářky ředitele bankéře. Více než hlavní dějová linie, spočívající v rychlém zorientování se mladé ženy v tocích peněz a jejich využití pro vlastní potřebu, mi utkvěla v paměti linie rádoby vedlejší – flirt s avantgardním, nemajetným, zato ale nadmíru chlípným malířem. Nejdřív se zdá, že je Beatrice ztracená, že jí totálně vymyl nejen spodní půlku těla, nýbrž i mozek, ale není tomu tak. Nedá se opít ani řečmi, ani orgasmy, jež s ním posteli prožívá. Jakmile se přesvědčí o jeho nemorálním záměru a zcela materiálním zájmu na její osobě, bez milosti ho odpráskne. Násilí je samozřejmě fuj, o tom žádná. Ale umění pracuje s nadsázkou i černým humorem a tam je vše dovoleno. Na otázku, co tím chtěla režisérka říci, by asi každý odpověděl po svém, ale na mě po těch všech vyslechnutých smutných příbězích o neopětované lásce a vyplundrovaných srdcích zapůsobil tenhle film jako svěží vítr. Podobně jako kdysi Elle s Izabellou Huppert, ale o tom jsem se zde již rozepisovala.

Jak důležité je nabíjet se díly o lidech, kteří hned tak nepropadnou závislosti a nerozvinou se před kdejakým neřádem jak koberec /nemusí jít jen o ženy, ale bohužel bývají náchylnější/, jsem si uvědomila i včera, kdy dávali (opět na Arte) Aféru s Kristin Scott Thomas. Děj diváka doslova pohltí, od samotného začátku je to napínavé až hrůza. O co jde? Ve zkrácené verzi o citově vyprahlou a sexuálně frustrovanou manželku lékaře. Zaplete se s dělníkem, který se svou partou na zakázku pracuje u nich domě. Člověk si nemůže nevzpomenout na tragický osud paní Bovaryové, je to fakt nadčasové dílo….I osud téhle ženy je tragický, i ona – klasicky- vsadí vše na jenu kartu, čili lásku s velkým L. Podlehne iluzi, že bude věčná, a ve snaze zvěčnit si ji, zastřelí nenáviděného manžela. Jde do lochu, ale co…milenec, kdysi taky trestaný, na ni možná počká a pak spolu budou někde sbírat jabka nebo míchat maltu….

Nic proti lásce, je opojná jako každá droga a prožít si ji aspoň jednou patří ke vzdělání /vysoké školy života/. Sakra, o čem by ten život byl, kdybychom se měli neustále pod kontrolou….Ale je to jako s tou japonskou rybou fugu. Nepatrná dávka jejího jedu je uznávanou delikatesou, o trochu větší množství se stává expresem do věčných lovišť….

Baví vás rozvíjet téma lásky a její odvrácené, často kriminální tváře?

Přijďte na Krimi večer! Obsah prvního příběhu najdete brzy zde!

ByLibuse

Láska a jiní zabijáci

Hra s detektivní tematikou pro milovníky kreativní zábavy

Závazně přihlášení účastníci obdrží stručný obsah hry „Láska a jiní zabijáci“  včetně seznamu hlavních a vedlejších rolí. Každý si může vybrat roli, která mu vyhovuje, což e-mailem písemně sdělí organizátorům. Pouze vrah se dozví, že je vrahem, ostatním tato informace zůstane utajena. Akce se mohou účastnit i ti, kteří chtějí být pouze diváky. Pro ně však platí stejné vstupné jako pro aktivní „herce“.

Průběh

Na začátku komisař nebo komisařka účastníky seznámí s vraždou, k níž nedávno došlo. Na pozadí tohoto deliktu se aktivní i pasivní hosté dozvědí podstatné informace o všech postavách, které se v příběhu vyskytují a patří k podezřelým. Tím budou všichni vtaženi do příběhu a hra může začít.

Poté přijdou na řadu výslechy jednotlivých postav. Všichni vyslýchaní musejí víceméně mluvit pravdu, jen vrah může mlžit a lhát.

Posouvání děje dopředu je úkolem komisaře/-řky, a sice vždy po krátké přestávce na občerstvení. Komisař/ka vypráví, co se nového stalo, např. kdo zavolal na policejní stanici a jaká fakta sdělil. Po několika rundách vyprávění a kreativně pojatých výslechů budou aktivní i pasivní účastníci vyzváni, aby na papír napsali, koho považují za vraha, proč a jakým motivem byl veden.

Své tipy pak účastníci odevzdají komisaři, ten je vyhodnotí a po další přestávce sdělí, kdo tipoval správně.

Na závěr bude následovat diskuze, kdy si účastníci vymění názory jak na samotný příběh, tak i na to, jak se v rolích cítili a jak na ně působili ostatní. Pro singles to může sloužit nejen jako dobrá příležitost k seznámení, ale i jako zpětná vazba, aby se dozvěděli, jaký dojem dělají, zda jsou autentičtí atd.

Předpokládaná doba trvání: 2-3 hodiny

Počet účastníků: 10 – 30 osob

Cena: 800,- Kč / os.

Autorka projektu: Mgr. Libuše Konopová, libuse.konopova@gmail.com

Koordinátorka projektu: Ing. Andrea Žejdlová, Ph.D, email: andreazejdl@seznam.cz


ByLibuse

O filmu Ľ Attentat a stahování do temnot

Nedávno jsem zhlédla film Černá vdova, v originále L´Attentat, libanonského režiséra Ziada Doueiriho. Inspiroval mě k poněkud divokým myšlenkám, a tak jsem se rozhodla o něm napsat. Pročítala jsem si i diskuzi na csfd.cz a ani mě nijak neudivilo, že se tam většina filmových fanoušků vyjadřuje k obsahu tohoto díla jen filtrem rozdílnosti křesťanského a muslimského světa, potažmo nemožnosti pochopit, vcítit se problematiky zemí, kde se tato dvě náboženství střetávají. Ani já si neumím představit život ve všudypřítomném strachu, kde to kdy bouchne a zda to nebudu právě já, kdo nepřežije. Ale víc než tyto dramatické „kulisy“ Doueiriho snímku mě zaujala dramatičnost skrytá, vnitřní. Tím mám na mysli milostnou posedlost hlavního hrdiny. Jiný výraz pro postoj špičkového arabsko-izraelského chirurga, žijícího v Izraeli, mě totiž nenapadá. Fascinován krásnou Arabkou před ní ( s kapkou nadsázky) padne na kolena a táže se jí, zda se chce stát jeho ženou. Exotická laň s tajemnýma očima přikývne a koná se romantická svatba. Potud jasné, pochopitelné, logické. Pak ovšem dojde k výbuchu, vyvolanému útokem sebevražedného atentátníka, při němž 17 osob zemře na místě a dalších 8 bojuje o život. Na scénu přichází drsný kriminalista a sdělí zamilovaností vyměklému chirurgovi, že pachatelem útoku byla jeho žena. Při identifikaci na pitevně, kdy je mu předloženo na maděru rozsekané torzo manželky, se i ostřílený operatér složí. Nadále však odmítá věřit důkazům manželčiny viny a svou choť tvrdošíjně hájí. Důkazy se množí, podivné je i chování příbuzného, který si k nim domů předtím přišel pro tašku, o jejímž obsahu nic neprozradil. Vyšetřováním sice vyjde najevo, že s atentátem lékař nic společného neměl, v tomto smyslu je tedy očištěn. Také kolegyně, která od samého začátku incidentu stojí na jeho straně, mu zachovává přízeň a možná tajně doufá, že by mezi nimi mohlo něco vzklíčit. Pak ovšem nadchází den D. Chirurg dostává od arabského příbuzného své ženy videokazetu, kde je vše zdokumentováno. Může si prohlédnout poslední minuty před útokem, vidět tvář své milované a slyšet její slova, jakési poselství, které prý atentátníci často zanechávají. Dotyčná uroní pár slziček, je jí tak nějak líto, že zklamala manželovu důvěru. Ale co naplat, povinnosti volají, tak hurá do akce, kdy je plánováno zmasakrovat spoustu dětí. Dětí, které tahle holka nikdy neměla….Tento neotřesitelný důkaz sice milému chirurgovi stačí, teď už nepochybuje a nikomu nevymlouvá, že to jeho žena skutečně spáchala. Když však dojde k rozhovoru s kolegyní – sympatizantkou, která navrhuje, aby policii nahlásil všechny na atentátu zúčastněné osoby, hodí zpátečku. Ne, on nikoho udávat nebude, žádné odhalování, žádnou odplatu. Šup hlavu zpátky do písku a je to….Tímto postojem nadobro ztrácí podporu kolegyně, jež ho hájila i v době, kdy ho ostatní zatratili. Na rozdíl od chirurga, odmítajícího vyvodit pro sebe důsledky a zaujmout kritický postoj k osobě, jež se přetvařovala a zatajila mu svou zhoubnou životní filozofii, kolegyně rázem vystřízliví. Otáčí se k němu zády a odchází, zatímco on, podlomen sentimentem, opakuje slova, která kdysi řekl své manželce: kdykoli mě opustíš, něco ve mně zemře. Krásná slova, jen co je pravda. Hodí se však na člověka, který svou údajnou životní lásku svými skutky tak brutálně podvedl ? Není snad atentát, spáchaný na nevinných lidech, tím nejkrajnějším způsobem opuštění milované bytosti a vykálení se na ideál společného života? Řekla bych, že ano a nerozumím kýčovitému sentimentu, jímž jsou někteří lidé schopni opentlit svůj třeba již bývalý vztah a přibouchnout imaginární dveře kritickému myšlení, objektivním argumentům. Láska je pěkná věc, ale nikoli její bezvýhradná mutace. Každý může být konfrontován s odvrácenou, temnou tváří svého partnera. Někdo měl co dělat se lží, podvody, někdo dokonce i s krádežemi ve vlastním hnízdě. Je však na každém, jak se s takovou situací vyrovná. Může se po takové zkušenosti světu prezentovat jako oběť, propadnout zášti a podezíravosti, odpustit, ale zachovat si kritický nadhled, nebo si nasadit klapky na oči i uši a dotyčného mizeru vysadit na piedestal. Jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. Osobně bych tento filmařsky lahůdkový snímek nazvala spíš Černý vdovec. Černý nikoli pro barvu pleti, ale pro stahování do temnot.

ByLibuse

První schůzka – jak se /ne/bavit?

Radami, o čem na první schůzce mluvit nebo naopak mlčet, se to jen hemží. I já jsem tomu věnovala pár příspěvků, ale faktem je, že oddělit tlustou čarou vhodná a nevhodná témata lze jen těžko. Pokud totiž ti dva umějí naskočit na stejnou vlnu, nemusí být tabu vůbec nic. Dialog se pak rozvíjí asi tak, jako kdyby spolu oba ze slov pletli pomyslnou housku. A je úplně fuk, o čem ta houska je…

Náš malý tým, Míša, Vláďa a já, jsme se sešli na pracovní schůzku, abychom nacvičili pár dialogů na video, které chystám. Řekli jsme si, že začneme tím, jak by to vypadat nemělo, jak by se k sobě partneři chovat neměli, ale nakonec z toho vzniklo něco jako dadaisticko – surrealistická skeč. Stát se to v reálu, vsadím boty, že by se ti dva na rande váleli smíchy stejně jako my. Posuďte sami, zde autentický záznam.

M: Pane, vy špatně vidíte? Že jste si ke mně sedl?

V: Nikoho lepšího jste nemohla sehnat!

M: A vy nikoho hezčího, když jsme tady sami.

V: No jasně, tím se to vysvětluje. Všechny židle byly stejný, jen tahle jiná, to je tím, že na ní někdo seděl. Ale víte, co by mě zajímalo?

M: Ne.

V: Proč jste si sedla právě na tuhle židli?

M: Dobrá otázka! Protože byla jediná čistá..všiml jste si své židle?

V: To je samý překvapení..A čím si vysvětlujete, že ta jediná, židle, na který sedíte, byla čistá?

M: Přinesla jsem si ji z domova.

V: No vidíte, to je dobrej nápad, až příště půjdu do restaurace, tak si tam taky přinesu svoji židli.

M: Tak to můžeme jít spolu, vy vezmete židli, já stůl.

V: Dobrá, tak to zkusíme. Jenže když budeme mít stůl, můžeme u něj sedět oba, ale na židli můžete sedět jenom vy a já budu stát.

M: Můžeme se střídat, třeba po půl hodině.

V: Jako že já bych seděl na židli a vy byste seděla na stole…?

M: Já taky můžu ležet na tom stole.

V: No vidíte, konečně to začíná být flirtový rozhovor. Jakým způsobem nejradši ležíte na stole?

M: Aha…vlastně čelem k partnerovi, teda k potenciálnímu partnerovi.

V: Jo takže vy ležíte na stole, jen když tam máte potenciálního partnera?

M: No jistě.

V: To může být zajímavý.

M: To máte stejný, jako když ležím na pianě. Tam taky ležím jenom když na něj někdo hraje. Přece si na něj nelehnu, když tam nikdo není?!

V: Aha. Jedná se o takový to křídlo, co je polootevřený?

M: Ano.

V: A vy si leháte jako..

M: Když je zavřený.

V: Aha, já myslel, že si tam leháte, když je otevřený, a jak on hraje, tak vy se vlníte na tom pianě…

M: To je pravda, hlavně už mě od té doby nebolí záda. Mám to místo masáže.

V: Masáž klavírem v tomhle případě? To není špatný. No, na pianě se dá dělat hodně věcí! Co jste na něm už všechno dělala?

M: Já jsem pianová panna…

V: Panna, jo??? To jste na tom pianě asi jen utírala prach.

M: A vy jste nějakej divoch klavírní?

V: No jasně, já jsem virtuos. Sice neumím hrát na ty klávesy, který tam jsou, ale přesto jsem klavírní virtuos.

M: Jo? Povídejte, co tím máte na mysli?

V: No to vám ukážu. Takže kdybyste si jako lehla, budeme simulovat piano.

M: Takže vy ani nepotřebujete ty klávesy…

V: Ne, když na ně stejně hrát neumím.

M: Vy vlastně nepotřebujete ani to piano, já ho klidně můžu hrát.

V: Dobře, takže piano bude tenhle stůl, vy si na něj lehnete stejně, jako si leháte na piano, a já vám ukážu, jaký to jsem virtuos.

M: Dobře, dobře.

V: No tak výborně! A podívejte, kolik najednou přišlo lidí! Předtím tu bylo prázdno. To se vám bude líbit!

M: Jo, to jo…

V: A já vám ukážu, co všechno se na pianě…

SMÍCH.

Nejde o to, jít na schůzku s návodným manuálem a do posledních chvíle šprtat poučky, co a jak říct, jak se posadit, kam se dívat, o čem se bavit. Při troše nadsázky je úplně jedno, jestli se ti dva budou bavit o počasí nebo pohlavních chorobách. Každé téma lze totiž uchopit nudně i zajímavě! V souvislosti s počasím lze poutavě vyprávět, co jsme kdy dělali za bouřky, sněhové vánice, ve vedru….A co se pohlavních chorob týče, stačí připomenout film Vrchní, prchni! Dotazem na knihu o tomto tématu se originálně seznámí student medicíny s prodavačkou v knihkupectví.

Podstatné je být příjemný, umět se „sladit“ a pak už to jen rozvíjet.

A ze všech nejdůležitější: nikdy nevycházet ze cviku! Tak se do toho dejte.

ByLibuse

Jak na maniaky růžové

Je sice prima vidět sklenici napůl plnou místo poloprázdné. Není pochyb ani o tom, že s optimistickými šťastlivci je člověku tak nějak tepleji na duši. Jenže jsou i tací, kteří jednobarevným viděním svého mikrosvěta světa pěkně lezou na nervy. Určitě je taky znáte! U nich je vždycky super: rodina i práce, zdraví i obydlí, prostě všechno. U ženských představitelek této růžové posedlosti slýcháme, že manžel má novou a teď už konečně tu nejlepší práci ze všech možných. Jak to, divíme se. Co bylo špatné na té minulé? Cítil se přece ve svém živlu, jak jsi říkala….Ale kdeže! Vládly tam tak strašné poměry, že skončil u psychiatra a nebýt téhle nové šance, kdo ví, jak by to s ním dopadlo! Se vztahy je to stejné. Ten aktuální je samozřejmě absolutně ideální a předchozí byl totální omyl. Okamžikem výměny „koní ve stáji“ vždy nastává hodina vzácné objektivity: bývalý pil, nedával peníze, zahýbal, byl sprostý jak dlaždič…atd. Argumentace, s níž nový protějšek propagují a minulý zatracují, je vždycky pádná a nenapadnutelná. Jasně. Kdo by se pozastavoval nad tím, že někdo nechce žít s nemakačenkem, pijanem, sprosťákem, proutníkem? Nebo sice se zazobancem, ale náfukou, arogatem a držgrešlí? I milenky ženáčů bývají zality růžovou polevou a člověk si klade otázku, jestli jen navenek nebo i uvnitř. I ony mívají toho zaručeně nejlepšího pod sluncem, božského, nebo snad dokonce samotné ztělesnění boha za zemi….teprve když přeteče trénovaná trpělivost, prodere se na povrch spodní a konečně pravdivý proud. Dotyčný byl slibotechna, slaboch, zbabělec a lhář. Hlavně ovšem egoista. Do vztahu nikdy moc neinvestoval, hlavně z něj čerpal. Takže vezme-li se to kolem a kolem, pozitiva včetně postelových zážitků silně zaostávala za negativy…. Podobná hodnocení slýcháme od většiny rozcházejících nebo rozvádějících se. Jak jsem mohla být tak dlouho zaspelená, zblblá, zmanipulovaná, ptají se samy sebe i přátel a touží po jejich rychlém pochopení. Najednou se jim hodí veškeré kritické poznámky, kvůli nimž se dříve rozčilovaly nebo přátelství dokonce ukončily. Netýká se to samozřejmě jen žen, chovají se tak i muži. Třeba ti, kteří bezvýhradně podlehli nějaké femme fatale a odmítali vnímat všechny jiné barvy kromě růžové. Jako jeden čtyřicátník, nazvěme ho třeba Karel. Před pár lety se nechal svést půvabnou servírkou. Dravostí a živočišností ho uhranula natolik, že ani za nic nechtěl vidět její odvrácenou tvář: hysterii, koketerii, povrchnost, vypočítavost. Když na oslavu svých narozenin, kde samozřejmě nechyběla, pozval své nejlepší přátele, sklidil rozpaky a kritiku. Vyzývavá, drzá, taková lepší coura, má spadeno na tvoje prachy, na balkoně sváděla i mě, dozvěděl se. Naštvalo ho to. Mrzká závist, odsoudil je a veškeré argumenty smetl ze stolu. Že nesedí na růžovém obláčku, ale šlápl do pořádného kýblu exkrementů, mu došlo až ve chvíli, kdy vybrala jedno a chystala se na jeho druhé konto. Jakmile jí odmítl svěřit další kreditku, vyrazila proti němu s nůžkami. Unikl o vlásek a dodnes tenhle drsný zážitek pokládá za nejlepší terapii. Řekl to i kamarádům a ti s ním jeho vítězství nad nymfomanickou hydrou oslavili. Dnes je spokojeně ženatý s prima holkou a čekají dítě. Ovšem znovu razí teorii, že má nejlepší rodinu, nejlepší práci, nejlepší auto, nejlepší tchýni, nejlepší bejvák, byl na nejlepší dovolené a čekají ho nejlepší vyhlídky. Po předchozím hororu není divu. Ale stejně…Pro některé lidi se posedlost růžovou jeví jako životní nutnost. Bez ohledu na to, zda k ní je či není důvod.

Zdravě skeptický jedinec, zvyklý vnímat celé spektrum barev, občas neví, jak s těmito růžovými „obrýlenci“ komunikovat. Zpochybnit jejich pseudo-jistoty a riskovat přátelství? Nebo přikyvovat líčenému kýči a pak se plísnit za pokrytectví? Docela dobrý trik je říct: Víš co, nech to uzrát a popovídáme si o tom za rok, jo? Teď se věnujme jinému tématu, například….

ByLibuse

Malé vánoční zamyšlení nad seriálem Most

Málokterý film nebo seriál jsem sledovala s takovým napětím a nadšením jako dánsko-švédský krimiseriál Most (Bron). Stojí za to ho zhlédnout nejen kvůli samotnému ději, ale i kvůli perfektně zvládnuté, komplexní psychologii jednotlivých postav i vztahů. Seriál je prost jakýchkoli amerických klišé, lidé se chovají a mluví přirozeně, prožívají slabosti, úzkosti i úchylky, najdeme zde ode všeho trochu, tak jako v životě. Z hlediska seznamování je paradoxní a pozoruhodné, jak hlavní hrdinka, v podstatě autistická Saga, balí muže. Jednoduše přijde do baru a na projevený zájem reaguje dotazem: Chceš se se mnou vyspat u mě doma? Tím ctitele šokuje, nikoli však odpuzuje, a jelikož jde o atraktivní blondýnu, není co řešit a věc se ubírá „žádoucím směrem“. Saga je totálně emancipovaná, ekonomicky zajištěná a nezávislá. Proslula svými analytickými schopnostmi, u policie je považována za bezkonkurenční jedničku a požívá respektu svých kolegů. Přes most spojující Kodaň a Malmö sviští v Porsche, oblečena do dlouhého kabátu a černých kožených kalhot. Navenek bezemoční až robotická, ale maximálně férová a až neuvěřitelně upřímná, což často hraničí s netaktností. Přestože se jí daří rozlousknout sebetěžší případ, v mezilidských vztazích si počíná jako slon v porcelánu. O milence a obdivovatele nouzi nemá, působí jí však obrovské potíže snést partnerovu přítomnost a cokoli s ním sdílet.

Přestože na povolání gigola není nic obdivuhodného, doporučuji mrknout na scénku v druhé sérii, kdy muž s touto „profesí“ poprvé přichází ke klientce, jež si ho objednala. Ano, přesně tak se dostává žena do varu! Věci sice nakonec naberou jiný směr, ale to nic nemění na autenticitě znázorňovaného svádění. Jako inspirace se může hodit!

Ale víc než flirtem je tenhle temný severský thriller prošpikován dramaty a tragédiemi, což lze samozřejmě očekávat. Jsme svědky toho, k čemu může vést, zamiluje-li se mladíček do podnikatelky a místní celebrity, ještě k tomu z konzervativní rodiny. Nebo jak to dopadne, když naivní dívka naletí na sliby prolhaného podvodníčka a gamblera. Vidíme nabubřelé chování manželky místního magnáta a investora v nemocnici, kde má být podroben operaci. Pranýřována jsou aktuální sociální a společenská témata, ovšem kriminálním způsobem. Jak by ne, jde přece o thriller!

Hlavním motivem jedné ze sérií je kdysi dávno spáchaná nevěra. Co pro většinu lidí znamená „jen“ bolestnou zkušenost, kterou dříve či později zpracují a kráčejí dál, se v hlavě narušené osobnosti mění v tikající bombu, ohrožující nejen hlavní aktéry, ale i celé okolí. Stejný dopad mají v dětství prožité křivdy. Ty se nezapomínají ani nepromíjejí, nýbrž neustále živí vzpomínkami, jež vedou ke krvavé pomstě. O krev zde sice není nouze, ale ještě víc člověka mrazí z temnoty motivů zločinu.

Pod pojmem most si představujeme dva konce spojené něčím pevným. Abstraktně viděno to mohou být dva protipóly, které se k sobě snaží najít cestu. Tak je tomu i v tomto krimiseriálu. Saga Norénová, neschopná navázat citový vztah, se s muži sbližuje, čili staví pomyslný most, ale kvůli své emoční indispozici pouze prostřednictvím sexu. Muži, vesměs daleko empatičtější a citovější než ona, jí přesto vycházejí vstříc a díky jejich trpělivosti, toleranci a lásce tento most postupně sílí. Ukazuje se sice, že to nemusí být trvalé řešení a i sebevětší snaha se může minout účinkem, ale konec je překvapivě nadějný. Tak jako v životě….Každý mrak má přece světlý okraj! Kdo sází na jistotu, je odsouzen k věčnému strachu nebo životu o samotě. Je třeba jít do toho, nebát se, pracovat na sobě, dopřát si volnost a nešablonovitost.

Proto stavějme mosty, nikoli ostrovy izolace! Do nového roku vám přeji, aby ten váš most, vytvářený k blízké osobě, byl stejně krásný a pevný, jako je ten, co spojuje dánskou Kodaň se švédským Malmö.

ByLibuse

Flirtohraní kreativně aneb jak to bude dál?

Žena je na večírku oslovena neznámým mužem. Celý večer se baví, pak ji muž pozve na skleničku do svého bytu. Tam ji čeká něco hodně, hodně překvapivého…Se sexem to ale nemá nic společného. Jak to bylo dál? Můžete hádat!

Nebo jiný začátek story….Podvedený muž kontaktuje agenturu, aby se vložila do hry a změnila poměr sil v jeho prospěch. Uspěl? Jak to s ním dopadlo?

Popelář se vydává za podnikatele a protože je atraktivní, balí ženy, u jakých by neměl sebemenší šanci, kdyby prozradil své pravé povolání. Jak se bude jeho story vyvíjet?

Nebo případ manželky, která má intenzivní pocit, že se ji někdo snaží zabít….Kdo? Proč? Je to tak? Přežije to? S jakým efektem?

Nic není zajímavější než příběhy a je vcelku jedno, jestli jsou reálné nebo fiktivní. I ty nejdivočejší fantazie někde mají reálný základ. Rádi se bojíme, dojímáme, rádi si domýšlíme, přimýšlíme, milujeme sdílení krásných příběhů a někdy se i necháváme poučit těmi dramatickými.

Všichni nějaký příběh prožíváme a s mnoha dalšími jsme konfrontováni, ať už přímo nebo nepřímo… a tak jsem si řekla, že je vtáhnu i do Flirtohraní. Přijďte si zahrát nějakou maximálně zajímavou, napínavou nebo naopak komickou story! Pravidla jsou jednoduchá a pochopíte je hned. Budete společně tvořit a při té příležitosti se báječně poznáte. Kreativita povznáší i spojuje, využijte této šance! Kde jinde se vám taková naskytne?

Těším se na vás…

ByLibuse

Nový partner, nový thriller?

Jak dlouho se dá žít v pekle, aniž by člověk zešílel? Mají milovníci adrenalinu ve vztazích práh zničitelnosti výrazně nižší? Když tak člověk naslouchá různým osudům, podobné otázky naskakují samy. Je fakt zajímavé, jaké partnery si volíme! Někdo zakotví u prvního Plyšáka, slibujícího klídek a hojnost. Jiní loví nebo se nechávají lovit evidentními magory či gaunery, vedou život srovnatelný s krimi-thrillerem a nehodlají z toho vystoupit. Jedna žena žije s tyranem, který ji při sebemenším porušení domácího řádu tvrdě trestá, ačkoli si sám dělá, co chce. Jenže ty jsi ženská a tvoje úloha je jiná, argumentuje, když si dovolí pípnout a upozornit na nerovné postavení, vládnoucí u nich doma. Místo snadno prokazatelných fyzických trestů volí tento samozvaný krotitel rafinované psychické trýznění, protože ví, jak špatně to nese. Například mlčení a odmítání dotyků. Jakkoli se to zdá absurdní, přesto se mu povedlo partnerku k sobě pevně citově připoutat. Stockholmský syndrom? Možná. Člověk z toho má husí kůži.

Také story muže, jenž léta miluje hysterickou, marnivou a citově chladnou ženu, se moc nepodobá kýčovité novele. Tenhle sebeobětující masochistický „chudák“ zamačkává slzu pokaždé, když se stane svědkem toho, jak jeho partnerka rozdává dary, jimiž ji zahrnul. Zapláče i tehdy, dostane-li se mu důkazu její nevěry, což se děje také často. Neuspokojena jeho podřízeností vyhledává brutální, cynické, machoidní „samce“, aby si „zážitkově“ užila. Z jejich odkopnutí se pak léčí dlouhé týdny, přičemž do sebe hází tuny sedativ. Po něm zase hází všechno, co je právě po ruce.

Nebo další horor. Žena, provdaná přes dvacet let za muže, tajemného cizince, jenž se vypracoval na obdivuhodného boháče. Všichni jí ho závidí, hlavně kamarádky. Žádná z nich ovšem nezná celou pravdu, lépe řečeno úhel pohledu, jímž se na celou situaci dívá tato žena. Jen ona totiž ví, jakým peklem prochází! Jen ona má důkazy o tom, že se ji ten navenek ctihodný a hodný manžel snaží zlikvidovat. Jednou se jí udělá špatně po jídle, z čehož usuzuje, že bylo otrávené, jindy se za ní rozjede auto, když opouští garáž. On má na to lidi, šeptá do telefonu, protože stěny i okolní příroda mohou mít uši. Paranoia? Nebo se moc často dívala na Dokonalou vraždu s Michaelem Douglasem a Gwyneth Paltrow ? Tam je to sice trochu jinak, ale princip v podstatě tentýž. Manžel ctihodná, vážená osoba, ale jen naoko. Svou odvrácenou tvář cynického hráče ukazuje jen kámošům na burze a v pokerovém klubu. Tvář plánovače vraždy pak prezentuje před milencem, neméně komplikovaným Jekyll-Hyde typem. Za líbivou pózou bohémského umělce se skrývá všeho schopný gigolo, podvodník a zloděj….

Je zajímavé, jak se životy filmových hrdinů podobají a prolínají se životy reálných postav! Soukromí jiné ženy se nápadně podobá jinému filmu, samozřejmě dalšímu dramatu: Hořkému měsíci od Romana Polanského. Noci plné vášně a erotických hrátek střídají slzy, výkřiky zoufalství a noční útěky v roztrhaném krajkovém prádle do hotelu. Ne že by její partner byl nějaký hrubián nebo sadista. Než ji poznal, žil docela normálně, říkají sousedé. Její hysteričnost v něm však probudila pudy a vášně, které s bývalými partnerkami nemohl uplatnit nebo o nich ani nevěděl. Teď řve, fackuje, vyhazuje její šaty z okna, vyhazuji i ji. Aby se nazítří všechno vrátilo do starých kolejí a po sladké usmiřovačce v posteli přišla další bomba.

Na podobné lochnesce sedí i 39-letá vesničanka. Třikrát rozvedená, čtvrtý partner gambler, děvkař a parazit. Podobně jako milenec z Dokonalé vraždy i on obráží movité ženy, ale místo lekcí tenisu si hraje na hodinového manžela. Tu opraví židli, tu zas postel, přidělá poličku, podloží lednici. A samozřejmě dobře š..á, čímž si ty osamělé ženy omotá kolem prstu. Vydrží u nich pár dní nebo týdnů. Pokaždé se ale vrací ke své stálici, která v době odloučení na všechny hádky zapomněla. Přivítá ho s otevřenou náručí, samozřejmě nahá v ložnici, a na počest jeho návratu (věří, že byl na někde brigádě) uklohní jeho oblíbené jídlo, chilli con carne. Nemůže si pomoct, miluje ho.

Seriály moc nemusím, ale občas mě nějaký zaujme. Například Anatomie lži s Timem Rothem v hlavní roli doktora Lightmana, specialisty na odhalování lži, co umí dešifrovat každé mikrogesto. Z reakce těla na určitou otázku nebo sdělení pozná, jestli se trefil do černého, a pak už jen dál sleduje stopu. Seriál staví na skutečných vědeckých poznatcích amerického psychologa Paula Ekmana.

I kdyby si člověk osvojil jen zlomeček zde obsažených informací, mohlo by to být často sakramentsky užitečné a hlavně, mohlo by mu to zkvalitnit nebo dokonce zachránit život.

Jenže…. kolik z těchto těch, jejichž život se nápadně podobá filmovému thrilleru nebo hororu, o to skutečně stojí? Kolik z nich si skutečně přeje rozeznat, kdy jim partner lže, mlží, zatlouká, plánuje nějakou „bejkárnu“?

Kdysi mi řekla jedna známá, že se moc ráda dívá na detektivky a psychothrillery, protože se doma docela nudí. Její manžel chodil pravidelně z práce, praštil s taškou na botník, vzal psa na procházku, nakrmil kocoura, pustil TV, lehl na kanape a usnul. Netušila, chudák, že vede i druhý život a v době, kdy je údajně na služební cestě, obráží SM kluby a bordely. Nebo snad nechtěla tušit?

Obnažená pravda nutí řešit a měnit. To je nepohodlné, a navíc – co by přišlo potom? Nový partner, nový thriller?