O filmu Ľ Attentat a stahování do temnot

ByLibuse

O filmu Ľ Attentat a stahování do temnot

Nedávno jsem zhlédla film Černá vdova, v originále L´Attentat, libanonského režiséra Ziada Doueiriho. Inspiroval mě k poněkud divokým myšlenkám, a tak jsem se rozhodla o něm napsat. Pročítala jsem si i diskuzi na csfd.cz a ani mě nijak neudivilo, že se tam většina filmových fanoušků vyjadřuje k obsahu tohoto díla jen filtrem rozdílnosti křesťanského a muslimského světa, potažmo nemožnosti pochopit, vcítit se problematiky zemí, kde se tato dvě náboženství střetávají. Ani já si neumím představit život ve všudypřítomném strachu, kde to kdy bouchne a zda to nebudu právě já, kdo nepřežije. Ale víc než tyto dramatické „kulisy“ Doueiriho snímku mě zaujala dramatičnost skrytá, vnitřní. Tím mám na mysli milostnou posedlost hlavního hrdiny. Jiný výraz pro postoj špičkového arabsko-izraelského chirurga, žijícího v Izraeli, mě totiž nenapadá. Fascinován krásnou Arabkou před ní ( s kapkou nadsázky) padne na kolena a táže se jí, zda se chce stát jeho ženou. Exotická laň s tajemnýma očima přikývne a koná se romantická svatba. Potud jasné, pochopitelné, logické. Pak ovšem dojde k výbuchu, vyvolanému útokem sebevražedného atentátníka, při němž 17 osob zemře na místě a dalších 8 bojuje o život. Na scénu přichází drsný kriminalista a sdělí zamilovaností vyměklému chirurgovi, že pachatelem útoku byla jeho žena. Při identifikaci na pitevně, kdy je mu předloženo na maděru rozsekané torzo manželky, se i ostřílený operatér složí. Nadále však odmítá věřit důkazům manželčiny viny a svou choť tvrdošíjně hájí. Důkazy se množí, podivné je i chování příbuzného, který si k nim domů předtím přišel pro tašku, o jejímž obsahu nic neprozradil. Vyšetřováním sice vyjde najevo, že s atentátem lékař nic společného neměl, v tomto smyslu je tedy očištěn. Také kolegyně, která od samého začátku incidentu stojí na jeho straně, mu zachovává přízeň a možná tajně doufá, že by mezi nimi mohlo něco vzklíčit. Pak ovšem nadchází den D. Chirurg dostává od arabského příbuzného své ženy videokazetu, kde je vše zdokumentováno. Může si prohlédnout poslední minuty před útokem, vidět tvář své milované a slyšet její slova, jakési poselství, které prý atentátníci často zanechávají. Dotyčná uroní pár slziček, je jí tak nějak líto, že zklamala manželovu důvěru. Ale co naplat, povinnosti volají, tak hurá do akce, kdy je plánováno zmasakrovat spoustu dětí. Dětí, které tahle holka nikdy neměla….Tento neotřesitelný důkaz sice milému chirurgovi stačí, teď už nepochybuje a nikomu nevymlouvá, že to jeho žena skutečně spáchala. Když však dojde k rozhovoru s kolegyní – sympatizantkou, která navrhuje, aby policii nahlásil všechny na atentátu zúčastněné osoby, hodí zpátečku. Ne, on nikoho udávat nebude, žádné odhalování, žádnou odplatu. Šup hlavu zpátky do písku a je to….Tímto postojem nadobro ztrácí podporu kolegyně, jež ho hájila i v době, kdy ho ostatní zatratili. Na rozdíl od chirurga, odmítajícího vyvodit pro sebe důsledky a zaujmout kritický postoj k osobě, jež se přetvařovala a zatajila mu svou zhoubnou životní filozofii, kolegyně rázem vystřízliví. Otáčí se k němu zády a odchází, zatímco on, podlomen sentimentem, opakuje slova, která kdysi řekl své manželce: kdykoli mě opustíš, něco ve mně zemře. Krásná slova, jen co je pravda. Hodí se však na člověka, který svou údajnou životní lásku svými skutky tak brutálně podvedl ? Není snad atentát, spáchaný na nevinných lidech, tím nejkrajnějším způsobem opuštění milované bytosti a vykálení se na ideál společného života? Řekla bych, že ano a nerozumím kýčovitému sentimentu, jímž jsou někteří lidé schopni opentlit svůj třeba již bývalý vztah a přibouchnout imaginární dveře kritickému myšlení, objektivním argumentům. Láska je pěkná věc, ale nikoli její bezvýhradná mutace. Každý může být konfrontován s odvrácenou, temnou tváří svého partnera. Někdo měl co dělat se lží, podvody, někdo dokonce i s krádežemi ve vlastním hnízdě. Je však na každém, jak se s takovou situací vyrovná. Může se po takové zkušenosti světu prezentovat jako oběť, propadnout zášti a podezíravosti, odpustit, ale zachovat si kritický nadhled, nebo si nasadit klapky na oči i uši a dotyčného mizeru vysadit na piedestal. Jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. Osobně bych tento filmařsky lahůdkový snímek nazvala spíš Černý vdovec. Černý nikoli pro barvu pleti, ale pro stahování do temnot.

About the author

Libuse administrator