Jak na maniaky růžové

ByLibuse

Jak na maniaky růžové

Je sice prima vidět sklenici napůl plnou místo poloprázdné. Není pochyb ani o tom, že s optimistickými šťastlivci je člověku tak nějak tepleji na duši. Jenže jsou i tací, kteří jednobarevným viděním svého mikrosvěta světa pěkně lezou na nervy. Určitě je taky znáte! U nich je vždycky super: rodina i práce, zdraví i obydlí, prostě všechno. U ženských představitelek této růžové posedlosti slýcháme, že manžel má novou a teď už konečně tu nejlepší práci ze všech možných. Jak to, divíme se. Co bylo špatné na té minulé? Cítil se přece ve svém živlu, jak jsi říkala….Ale kdeže! Vládly tam tak strašné poměry, že skončil u psychiatra a nebýt téhle nové šance, kdo ví, jak by to s ním dopadlo! Se vztahy je to stejné. Ten aktuální je samozřejmě absolutně ideální a předchozí byl totální omyl. Okamžikem výměny „koní ve stáji“ vždy nastává hodina vzácné objektivity: bývalý pil, nedával peníze, zahýbal, byl sprostý jak dlaždič…atd. Argumentace, s níž nový protějšek propagují a minulý zatracují, je vždycky pádná a nenapadnutelná. Jasně. Kdo by se pozastavoval nad tím, že někdo nechce žít s nemakačenkem, pijanem, sprosťákem, proutníkem? Nebo sice se zazobancem, ale náfukou, arogatem a držgrešlí? I milenky ženáčů bývají zality růžovou polevou a člověk si klade otázku, jestli jen navenek nebo i uvnitř. I ony mívají toho zaručeně nejlepšího pod sluncem, božského, nebo snad dokonce samotné ztělesnění boha za zemi….teprve když přeteče trénovaná trpělivost, prodere se na povrch spodní a konečně pravdivý proud. Dotyčný byl slibotechna, slaboch, zbabělec a lhář. Hlavně ovšem egoista. Do vztahu nikdy moc neinvestoval, hlavně z něj čerpal. Takže vezme-li se to kolem a kolem, pozitiva včetně postelových zážitků silně zaostávala za negativy…. Podobná hodnocení slýcháme od většiny rozcházejících nebo rozvádějících se. Jak jsem mohla být tak dlouho zaspelená, zblblá, zmanipulovaná, ptají se samy sebe i přátel a touží po jejich rychlém pochopení. Najednou se jim hodí veškeré kritické poznámky, kvůli nimž se dříve rozčilovaly nebo přátelství dokonce ukončily. Netýká se to samozřejmě jen žen, chovají se tak i muži. Třeba ti, kteří bezvýhradně podlehli nějaké femme fatale a odmítali vnímat všechny jiné barvy kromě růžové. Jako jeden čtyřicátník, nazvěme ho třeba Karel. Před pár lety se nechal svést půvabnou servírkou. Dravostí a živočišností ho uhranula natolik, že ani za nic nechtěl vidět její odvrácenou tvář: hysterii, koketerii, povrchnost, vypočítavost. Když na oslavu svých narozenin, kde samozřejmě nechyběla, pozval své nejlepší přátele, sklidil rozpaky a kritiku. Vyzývavá, drzá, taková lepší coura, má spadeno na tvoje prachy, na balkoně sváděla i mě, dozvěděl se. Naštvalo ho to. Mrzká závist, odsoudil je a veškeré argumenty smetl ze stolu. Že nesedí na růžovém obláčku, ale šlápl do pořádného kýblu exkrementů, mu došlo až ve chvíli, kdy vybrala jedno a chystala se na jeho druhé konto. Jakmile jí odmítl svěřit další kreditku, vyrazila proti němu s nůžkami. Unikl o vlásek a dodnes tenhle drsný zážitek pokládá za nejlepší terapii. Řekl to i kamarádům a ti s ním jeho vítězství nad nymfomanickou hydrou oslavili. Dnes je spokojeně ženatý s prima holkou a čekají dítě. Ovšem znovu razí teorii, že má nejlepší rodinu, nejlepší práci, nejlepší auto, nejlepší tchýni, nejlepší bejvák, byl na nejlepší dovolené a čekají ho nejlepší vyhlídky. Po předchozím hororu není divu. Ale stejně…Pro některé lidi se posedlost růžovou jeví jako životní nutnost. Bez ohledu na to, zda k ní je či není důvod.

Zdravě skeptický jedinec, zvyklý vnímat celé spektrum barev, občas neví, jak s těmito růžovými „obrýlenci“ komunikovat. Zpochybnit jejich pseudo-jistoty a riskovat přátelství? Nebo přikyvovat líčenému kýči a pak se plísnit za pokrytectví? Docela dobrý trik je říct: Víš co, nech to uzrát a popovídáme si o tom za rok, jo? Teď se věnujme jinému tématu, například….

About the author

Libuse administrator

Leave a Reply