Ženská nemoc – závislost na lásce. Lze ji léčit?

ByLibuse

Ženská nemoc – závislost na lásce. Lze ji léčit?

Je mezi námi spousta žen, které chronicky narážejí na špatné muže. Lépe řečeno na muže, vyznačující se hrůzou ze vztahu, nulovou vztahovou zodpovědností, dokonce alergiií na vztah.

Všechny tyhle příběhy mívají podobný průběh. Seznámení s velmi zajímavým mužem. Jednoznačné signály jeho touhy. Sms, telefonáty, pozvání na skleničku, večeři. Následuje vášnivý sex – a tím to končí. Marně žena pátrá v paměti, čím ho mohla naštvat nebo urazit. Ničím! Byla přece milá, bavili se skvěle. Asi má moc práce, omlouvá ho, když se nehlásí. Jak je to možné? Přece se jí tak nádherně dvořil!

O to větší aktivity teď vynakládá ona. Volá, píše, zanechává vzkazy. Nic! Miláček se vypařil. Často se jedná o ženaté, takzvaně spořádané manžele a otce, co si chtěli jen užít. Ale ne vždycky.

Nemusí jít jen o vztah na jednu noc, takzvaný one night stand. Ke stejně strastiplnému ukončení vztahu ze strany dochází i po několika měsících či letech. Hlavně v případech, kdy se ženina láska pro muže stane nepříjemným, škrtícím obojkem. Co k tomu vede? Zvýšená kontrola, žárlivost, věty: Kam zase jdeš? Kdy se vrátíš? Už zas mě tady necháváš samotnou? Miluješ mě? Ty už mě vůbec nemiluješ. Tobě se po mně vůbec nestýskalo. Nechybím ti…..atd.

Osudná chyba žen, závislých na lásce: doprošování, žadonění, ponižování. A také tolerance, omlouvání neomluvitelného. I nekorektního, hrubého chování. A samozřejmě odkládání jeho rozvodu. To vše ze strachu, že muž ženu opustí a ona zůstane sama. Místo prevence však dojde k urychlení konce….

 

V práci sebejisté, suverénní, dominantní. Ve vztahu slabé a podřízené. Za lásku by daly všechno!

Ano, tohle je další společný jmenovatel. Většina žen, závislých na vztahu, je profesně velmi úspěšná. Tyto ženy po mužích nepožadují, aby je dovezli z místa A do místa B. Aby jim posekali trávník nebo opravili omítku na chatě. Vydělávají tolik, že si na takové činnosti mohou objednat patřičného specialistu. Nepotřebují partnera na každodenní nákupy ani zaplacení exotické dovolené či jiného nadstandardu…potřebují ho však na něco daleko elementárnějšího. Na potvrzení své hodnoty! Bez mužské přízně si připadají nedokonalé, prázdné. Teprve uznání a obdiv mužského protějšku působí jako flastr na tento deficit. Navzdory profesní úspěšnosti totiž tyto ženy trpí nízkým sebevědomím.

 

Touha po spojení i strach z blízkosti. Proč tenhle absurd?

Ano, absurdní to je a musím říct, že ačkoli se s tímto jevem setkávám, dodnes mi dává zabrat pochopit jeho podstatu. Ženy se závislostí na vztahu udělají všechno, aby si vztah našly. Přesto si vybírají právě takové partnery, u nichž podvědomě cítí, že včas „dupnou na brzdu“, jak je to brilantně formulováno na webu www.persoenlichkeits-blog.de/article/6624/warum-verliebe-ich-mich-immer-in-den-falschen o knize Julie Kathan „Alles für ein bißchen Liebe“. A je zde vysvětelna i logika celé věci:

Silná touha se lépe snáší, pokud nehrozí, že bude naplněna. Jinak vyjádřeno: osoba závislá na lásce může hledat blízkost a spojení, aniž by riskovala… ovšem jen tehdy, může-li počítat s tím, že se ten druhý odtáhne a tím mezi nimi opět vytvoří nezbytný odstup.“ Zní to tak trochu jako z jiné planety, ale takhle to bohužel je.

Nejen můj poznatek: tyto osoby podvědomě vyhledávají drama. Neustále přítomná hrozba brzkého konce k tomu vytváří ideální podmínky.

Jak se pozná, že jde o chorobnou závislost na partnerovi? Kde je hranice?

Mnohdy jde o pozvolný, plíživý proces. Varovné signály mohou vypadat takto: on je pro ni důležitější než ona pro něj. On se ozývá nepravidelně. Ona musí dělat ústupky, chce-li se s ním vidět. Jeho zájmy a problémy jsou prvořadé, její druhořadé. Muže, kteří se o ni zajímají, ignoruje. Těmi, kteří na ní visí, přímo opovrhuje. Neumí si představit život bez dotyčného. Už pouhá představa ztráty tohoto muže ji děsí.

Není-li s ním, připadá si neatraktivní, nedokonalá, prázdná. Jen v jeho blízkosti rozkvétá.Vztah je pro ni to nejdůležitějším na světě.

 

 

Jak závislost na lásce léčit? Odborníci míní, že se musí pojednat stejně jako jiné závislosti, tedy terapeuticky. A že se jedná o dlouhodobý proces. Přestože se doporučuje vyhledat psychologa, začít může každá žena sama u sebe: posilováním sebevědomí! Jak na to? Naučit se něco požadovat (například lhůtu pro jeho rozvod), někoho o něco požádat, vyjádřit nesouhlas, kritiku. Užitečné je taky pořídit si jiný zdroj uznání a obdivu. Další aktivity, třeba i domácího mazlíčka, jenž vyžaduje pozornost a péči….dobré je všechno, co odvede pozornost a zaměstná hlavu.

Musí se však chtít, bez toho to opravdu nejde. A to já osobně vidím jako nejtvrdší oříšek, tvrdší než paraořech! Spoustě lidí se totiž, opět paradoxně, ve stavu oběti svým způsobem líbí. Změnit jim úhel pohledu natolik, aby zjistili, jak lze žít jinak a líp, to je výzva hodná investigativního terapeuta a kumštýře života v jedné osobě!

 

 

 

 

 

About the author

Libuse administrator