Když žena balí muže aneb být či nebýt emancipovanou lovkyní?

ByLibuse

Když žena balí muže aneb být či nebýt emancipovanou lovkyní?

 

Nedávno mě jeden life-stylový magazín požádal,
abych jako expretka na flirt napsala text o emancipovaném balení,
kdy žena nečeká, až bude oslovena, nýbrž oslovuje sama.

Odmítla jsem to s odůvodněním, že se mi to
líbí jako hra, ale nikoli jako psychologicko – politický
princip. A taky proto, že žádnou takovou reprezentantku ženského
pohlaví neznám. Článek se tedy nekonal  a já pak dlouho
přemýšlela o tom, co mužům přenechávat a co ne.

O smyslu a nesmyslu vžitých rolí. O tom, zda a
proč se ve jménu emancipace vzdávat toho nejkrásnějšího a
nejluxusnějšího na seznamování, totiž mužského dvoření,
plného  komplimentů, nočních sms a drobných pozorností. A
dospěla jsem k závěru, že by mi, byť hodně emancipované
bytosti, popírání tohoto klasického způsobu bylo cizí a že ho
tedy razit nebudu. I za cenu, že tím pro některé revolučně
smýšlející kolegyně  skončím v šupleti  Barbín. Potud
jasno, ale stejně…. to téma mi nešlo z hlavy.

V metru, u pití kávy i při sledování
nudných zpráv jsem se k němu musela znovu a znovu vracet.
Existují u nás takové ženy? Kolik jich je? Jak tuhle novou roli
navazování kontaktů vnímají? Jak se srovnává s jejich
ženstvím? Je nebo není tím ohroženo?

A pak jsem poznala hotový skvost: 49-letou Šárku,
atraktivní a velmi, velmi sexy  matku dvou dospělých ratolestí.
Zastává  vysokou funkci na jednom důležitém úřadě a je dobře
vdaná. Dobře, co se týče zajištění a všech těch přímo
notoricky známých atributů, jimiž žena podmiňuje výběr
partnera a rozhodnutí zplodit s ním dítě.

A tahle moje nová známá dělá ve svém volnu
právě to, co bych u jejího vysloveně ženského , měkkého typu
pokládala za nemožné: jezdí do tančíren v centru města a
sama loví chlapy. Usadí se na místě, odkud má přehled, vyhlédne
si kořist, vrhá na ni dlouhé, vyzývavé pohledy a když se
dotyčný k ničemu nemá, vstane z židle, zavlní svým kyprým
tělem typu přesýpacích hodin, namíří si to k němu a vyzve ho
k tanci. Jak jednoduché!

Muž prý nijak neprotestuje, ba naopak, její
aktivitu kvituje s povděkem a během tance se jí většinou
svěří, že ho zbavila rozpaků, neboť se styděl jít pro ni sám.

Bravo! Chtělo by se jásat a tento trik radit všem,
které si na něj netroufají….ale ouha!

Nic proti tréninku, vedoucímu k mistrnému
zvládnutí úkolu. Určitě je chvályhodné a doporučeníhodné
oslovovat lidi, vlastně kohokoliv a kdykoliv! Cvičit se
v sebejistém vystupování, podporovat vlastní charisma a
opakovanými úspěchy se znovu a znovu ubezpečovat o svém magickém
působení na ostatní. Takovému počínání je určitě záhodno
tleskat, až pálí dlaně. Ale kde je tedy zádrhel, ptáte se….?
Ani mně to nebylo jasné, když jsem s Šárkou na to téma
mluvila a byla zahlcována jejími loveckými úspěchy. Líčila je
důvěryhodně a spontánně, včetně občasných sexuálních
koncovek i rizik znásilnění.

Protože jsem zvyklá spíš na to, že se ženy,
pokud jde o sex-appeal, rády podceňují /na rozdíl od mužů/ a i
špičkové manažerky, udílející rozkazy mnoha podřízeným,
v přítomnosti atraktivního muže znejistí, vyvolával ve mně
Šárčin příběh bezbřehé nadšení.

Na chvíli jsem si připadala jako zlatokop, který
narazil na žílu v krajině, kde se takové bohatství rovná
zázraku…. Ale teď to přijde. Moje otázka, napadnuvší mne
stejně spontánně jako Šárku její avantýry, ťala přímo do
živého: „Proč to vlastně děláš…?“ A ta pohledná,
smyslná femme fatale, přebornice na svádění, sklopila dlouhé
řasy, zrudla a vyřkla šokující větu: „Abych se pomstila…“

„Pomstila…?“ Nechápu.  „Podváděli
mě, zrazovali mě… všichni, i můj manžel. Myslela jsem, že mě
milují a jsou mi věrní… ale oni lhali, zahýbali a když to
vezmu kolem a kolem, byla jsem pro ně vzduch…pro všechny…! Tak
jim teď dělám to samý. Vzbudím v nich iluze a pak je odkopnu.
Tím jsme si kvit!“ Dodává horlivě a na hezké tvářičce
vykouzlí provinilý úsměv.

Je to venku a já se znovu přesvědčuji o tom, že
ani vysoké ženské sebevědomí nemusí nutně znamenat zdravé
sebevědomí obecně. I o tom, že ani laškovná  komunikace
s muži čili flirt ještě zdaleka nezaručuje kladný postoj
k nim!

Hledím na zdrcenou Šárku a je mi jí líto. Ale
jen trochu. Protože kdyby na sobě už kdysi dávno zapracovala,
mohla být dneska daleko dál.  Víc než imaginárních trofejí a
jejich rozmetání na kusy by si třeba, krom jiného, cenila sama
sebe.

Je mi z toho jaksi divně. Vycházíme z kavárny a
galantní číšník nám otevírá dveře. Zatímco já ho míjím
s neutrálním „Nashle-“, nechá se Šárka slyšet
…“Ááách, jak jste milý! A zatančit byste si někdy
nešel…?“ Evidentně ano, protože následuje výměna kontaktů.
Zase civím jak vydra. Inu, vše je jinak, než se zdá. Šedá každá
teorite, zelený strom života!

Šárka ani trochu netrpí. Naopak. Je v tomhle
stavu šťastná….

About the author

Libuse administrator