První schůzka – jak se /ne/bavit?

ByLibuse

První schůzka – jak se /ne/bavit?

Radami, o čem na první schůzce mluvit nebo naopak mlčet, se to jen hemží. I já jsem tomu věnovala pár příspěvků, ale faktem je, že oddělit tlustou čarou vhodná a nevhodná témata lze jen těžko. Pokud totiž ti dva umějí naskočit na stejnou vlnu, nemusí být tabu vůbec nic. Dialog se pak rozvíjí asi tak, jako kdyby spolu oba ze slov pletli pomyslnou housku. A je úplně fuk, o čem ta houska je…

Náš malý tým, Míša, Vláďa a já, jsme se sešli na pracovní schůzku, abychom nacvičili pár dialogů na video, které chystám. Řekli jsme si, že začneme tím, jak by to vypadat nemělo, jak by se k sobě partneři chovat neměli, ale nakonec z toho vzniklo něco jako dadaisticko – surrealistická skeč. Stát se to v reálu, vsadím boty, že by se ti dva na rande váleli smíchy stejně jako my. Posuďte sami, zde autentický záznam.

M: Pane, vy špatně vidíte? Že jste si ke mně sedl?

V: Nikoho lepšího jste nemohla sehnat!

M: A vy nikoho hezčího, když jsme tady sami.

V: No jasně, tím se to vysvětluje. Všechny židle byly stejný, jen tahle jiná, to je tím, že na ní někdo seděl. Ale víte, co by mě zajímalo?

M: Ne.

V: Proč jste si sedla právě na tuhle židli?

M: Dobrá otázka! Protože byla jediná čistá..všiml jste si své židle?

V: To je samý překvapení..A čím si vysvětlujete, že ta jediná, židle, na který sedíte, byla čistá?

M: Přinesla jsem si ji z domova.

V: No vidíte, to je dobrej nápad, až příště půjdu do restaurace, tak si tam taky přinesu svoji židli.

M: Tak to můžeme jít spolu, vy vezmete židli, já stůl.

V: Dobrá, tak to zkusíme. Jenže když budeme mít stůl, můžeme u něj sedět oba, ale na židli můžete sedět jenom vy a já budu stát.

M: Můžeme se střídat, třeba po půl hodině.

V: Jako že já bych seděl na židli a vy byste seděla na stole…?

M: Já taky můžu ležet na tom stole.

V: No vidíte, konečně to začíná být flirtový rozhovor. Jakým způsobem nejradši ležíte na stole?

M: Aha…vlastně čelem k partnerovi, teda k potenciálnímu partnerovi.

V: Jo takže vy ležíte na stole, jen když tam máte potenciálního partnera?

M: No jistě.

V: To může být zajímavý.

M: To máte stejný, jako když ležím na pianě. Tam taky ležím jenom když na něj někdo hraje. Přece si na něj nelehnu, když tam nikdo není?!

V: Aha. Jedná se o takový to křídlo, co je polootevřený?

M: Ano.

V: A vy si leháte jako..

M: Když je zavřený.

V: Aha, já myslel, že si tam leháte, když je otevřený, a jak on hraje, tak vy se vlníte na tom pianě…

M: To je pravda, hlavně už mě od té doby nebolí záda. Mám to místo masáže.

V: Masáž klavírem v tomhle případě? To není špatný. No, na pianě se dá dělat hodně věcí! Co jste na něm už všechno dělala?

M: Já jsem pianová panna…

V: Panna, jo??? To jste na tom pianě asi jen utírala prach.

M: A vy jste nějakej divoch klavírní?

V: No jasně, já jsem virtuos. Sice neumím hrát na ty klávesy, který tam jsou, ale přesto jsem klavírní virtuos.

M: Jo? Povídejte, co tím máte na mysli?

V: No to vám ukážu. Takže kdybyste si jako lehla, budeme simulovat piano.

M: Takže vy ani nepotřebujete ty klávesy…

V: Ne, když na ně stejně hrát neumím.

M: Vy vlastně nepotřebujete ani to piano, já ho klidně můžu hrát.

V: Dobře, takže piano bude tenhle stůl, vy si na něj lehnete stejně, jako si leháte na piano, a já vám ukážu, jaký to jsem virtuos.

M: Dobře, dobře.

V: No tak výborně! A podívejte, kolik najednou přišlo lidí! Předtím tu bylo prázdno. To se vám bude líbit!

M: Jo, to jo…

V: A já vám ukážu, co všechno se na pianě…

SMÍCH.

Nejde o to, jít na schůzku s návodným manuálem a do posledních chvíle šprtat poučky, co a jak říct, jak se posadit, kam se dívat, o čem se bavit. Při troše nadsázky je úplně jedno, jestli se ti dva budou bavit o počasí nebo pohlavních chorobách. Každé téma lze totiž uchopit nudně i zajímavě! V souvislosti s počasím lze poutavě vyprávět, co jsme kdy dělali za bouřky, sněhové vánice, ve vedru….A co se pohlavních chorob týče, stačí připomenout film Vrchní, prchni! Dotazem na knihu o tomto tématu se originálně seznámí student medicíny s prodavačkou v knihkupectví.

Podstatné je být příjemný, umět se „sladit“ a pak už to jen rozvíjet.

A ze všech nejdůležitější: nikdy nevycházet ze cviku! Tak se do toho dejte.

ByLibuse

Valentýnská Večeře s vraždou

Dnes máme Valentýna, to ví každý, srdíčka a další symboly lásky ve výlohách obchodů nelze přehlédnout. A já jsem se rozhodla, že si splním sen a tento den nabídnu svým singles něco nevšedního, nějaký mimořádný zážitek: Večeři s vraždou! Bylo by přece skvělé pojmout oslavu dne zamilovaných nekonvenčně, originálně a kreativně – hraním detektivního příběhu, v němž by účinkovali sami singles a při té příležitosti se blíže poznali! Tahle myšlenka mě „posedla“ docela nedávno, ráno, při šlapání na kancelářském rotopedu a pití kávy s kardamomem. Zbývalo ještě najít vhodného partnera, který má takový event ve své nabídce, byť třeba ne na Valentýna…a povedlo se!

Všechny příznivce Flirtohraní tedy můžu potěšit zprávou, že příští rok, v pátek 14.2.2020, proběhne seznamovací  Večeře s vraždou v krásném prostředí Hotelu Pod Zvičinou. Radovat se mohou i zájemci z Moravy, kteří mi už tolikrát psali a volali, kdy nějakou akci udělám tam….Hrát se bude krimi-thriller, na němž právě pracuji. Jde v něm o lásku, žárlivost a závist, nevěru a intriky, tajemné rituály, ale i o mocenské hrátky ve vztazích …no a samozřejmě o vraždu.

Účastníci se nejen výborně pobaví, ale protože spojujeme prvek zábavy, kulinářských hodů a navazování kontaktů, skvěle se i najedí, napijí a dostane se jim seznamovacího koučinku včetně ukázek flirtových rozhovorů. O témata nebude nouze, už samotné společné účinkování v detektivní hře nabízí bezpočet možných námětů a otázek! Sleduje moje stránky, kde budu pravidelně zvěřejňovat další informace.

ByLibuse

Jak na maniaky růžové

Je sice prima vidět sklenici napůl plnou místo poloprázdné. Není pochyb ani o tom, že s optimistickými šťastlivci je člověku tak nějak tepleji na duši. Jenže jsou i tací, kteří jednobarevným viděním svého mikrosvěta světa pěkně lezou na nervy. Určitě je taky znáte! U nich je vždycky super: rodina i práce, zdraví i obydlí, prostě všechno. U ženských představitelek této růžové posedlosti slýcháme, že manžel má novou a teď už konečně tu nejlepší práci ze všech možných. Jak to, divíme se. Co bylo špatné na té minulé? Cítil se přece ve svém živlu, jak jsi říkala….Ale kdeže! Vládly tam tak strašné poměry, že skončil u psychiatra a nebýt téhle nové šance, kdo ví, jak by to s ním dopadlo! Se vztahy je to stejné. Ten aktuální je samozřejmě absolutně ideální a předchozí byl totální omyl. Okamžikem výměny „koní ve stáji“ vždy nastává hodina vzácné objektivity: bývalý pil, nedával peníze, zahýbal, byl sprostý jak dlaždič…atd. Argumentace, s níž nový protějšek propagují a minulý zatracují, je vždycky pádná a nenapadnutelná. Jasně. Kdo by se pozastavoval nad tím, že někdo nechce žít s nemakačenkem, pijanem, sprosťákem, proutníkem? Nebo sice se zazobancem, ale náfukou, arogatem a držgrešlí? I milenky ženáčů bývají zality růžovou polevou a člověk si klade otázku, jestli jen navenek nebo i uvnitř. I ony mívají toho zaručeně nejlepšího pod sluncem, božského, nebo snad dokonce samotné ztělesnění boha za zemi….teprve když přeteče trénovaná trpělivost, prodere se na povrch spodní a konečně pravdivý proud. Dotyčný byl slibotechna, slaboch, zbabělec a lhář. Hlavně ovšem egoista. Do vztahu nikdy moc neinvestoval, hlavně z něj čerpal. Takže vezme-li se to kolem a kolem, pozitiva včetně postelových zážitků silně zaostávala za negativy…. Podobná hodnocení slýcháme od většiny rozcházejících nebo rozvádějících se. Jak jsem mohla být tak dlouho zaspelená, zblblá, zmanipulovaná, ptají se samy sebe i přátel a touží po jejich rychlém pochopení. Najednou se jim hodí veškeré kritické poznámky, kvůli nimž se dříve rozčilovaly nebo přátelství dokonce ukončily. Netýká se to samozřejmě jen žen, chovají se tak i muži. Třeba ti, kteří bezvýhradně podlehli nějaké femme fatale a odmítali vnímat všechny jiné barvy kromě růžové. Jako jeden čtyřicátník, nazvěme ho třeba Karel. Před pár lety se nechal svést půvabnou servírkou. Dravostí a živočišností ho uhranula natolik, že ani za nic nechtěl vidět její odvrácenou tvář: hysterii, koketerii, povrchnost, vypočítavost. Když na oslavu svých narozenin, kde samozřejmě nechyběla, pozval své nejlepší přátele, sklidil rozpaky a kritiku. Vyzývavá, drzá, taková lepší coura, má spadeno na tvoje prachy, na balkoně sváděla i mě, dozvěděl se. Naštvalo ho to. Mrzká závist, odsoudil je a veškeré argumenty smetl ze stolu. Že nesedí na růžovém obláčku, ale šlápl do pořádného kýblu exkrementů, mu došlo až ve chvíli, kdy vybrala jedno a chystala se na jeho druhé konto. Jakmile jí odmítl svěřit další kreditku, vyrazila proti němu s nůžkami. Unikl o vlásek a dodnes tenhle drsný zážitek pokládá za nejlepší terapii. Řekl to i kamarádům a ti s ním jeho vítězství nad nymfomanickou hydrou oslavili. Dnes je spokojeně ženatý s prima holkou a čekají dítě. Ovšem znovu razí teorii, že má nejlepší rodinu, nejlepší práci, nejlepší auto, nejlepší tchýni, nejlepší bejvák, byl na nejlepší dovolené a čekají ho nejlepší vyhlídky. Po předchozím hororu není divu. Ale stejně…Pro některé lidi se posedlost růžovou jeví jako životní nutnost. Bez ohledu na to, zda k ní je či není důvod.

Zdravě skeptický jedinec, zvyklý vnímat celé spektrum barev, občas neví, jak s těmito růžovými „obrýlenci“ komunikovat. Zpochybnit jejich pseudo-jistoty a riskovat přátelství? Nebo přikyvovat líčenému kýči a pak se plísnit za pokrytectví? Docela dobrý trik je říct: Víš co, nech to uzrát a popovídáme si o tom za rok, jo? Teď se věnujme jinému tématu, například….

ByLibuse

Malé vánoční zamyšlení nad seriálem Most

Málokterý film nebo seriál jsem sledovala s takovým napětím a nadšením jako dánsko-švédský krimiseriál Most (Bron). Stojí za to ho zhlédnout nejen kvůli samotnému ději, ale i kvůli perfektně zvládnuté, komplexní psychologii jednotlivých postav i vztahů. Seriál je prost jakýchkoli amerických klišé, lidé se chovají a mluví přirozeně, prožívají slabosti, úzkosti i úchylky, najdeme zde ode všeho trochu, tak jako v životě. Z hlediska seznamování je paradoxní a pozoruhodné, jak hlavní hrdinka, v podstatě autistická Saga, balí muže. Jednoduše přijde do baru a na projevený zájem reaguje dotazem: Chceš se se mnou vyspat u mě doma? Tím ctitele šokuje, nikoli však odpuzuje, a jelikož jde o atraktivní blondýnu, není co řešit a věc se ubírá „žádoucím směrem“. Saga je totálně emancipovaná, ekonomicky zajištěná a nezávislá. Proslula svými analytickými schopnostmi, u policie je považována za bezkonkurenční jedničku a požívá respektu svých kolegů. Přes most spojující Kodaň a Malmö sviští v Porsche, oblečena do dlouhého kabátu a černých kožených kalhot. Navenek bezemoční až robotická, ale maximálně férová a až neuvěřitelně upřímná, což často hraničí s netaktností. Přestože se jí daří rozlousknout sebetěžší případ, v mezilidských vztazích si počíná jako slon v porcelánu. O milence a obdivovatele nouzi nemá, působí jí však obrovské potíže snést partnerovu přítomnost a cokoli s ním sdílet.

Přestože na povolání gigola není nic obdivuhodného, doporučuji mrknout na scénku v druhé sérii, kdy muž s touto „profesí“ poprvé přichází ke klientce, jež si ho objednala. Ano, přesně tak se dostává žena do varu! Věci sice nakonec naberou jiný směr, ale to nic nemění na autenticitě znázorňovaného svádění. Jako inspirace se může hodit!

Ale víc než flirtem je tenhle temný severský thriller prošpikován dramaty a tragédiemi, což lze samozřejmě očekávat. Jsme svědky toho, k čemu může vést, zamiluje-li se mladíček do podnikatelky a místní celebrity, ještě k tomu z konzervativní rodiny. Nebo jak to dopadne, když naivní dívka naletí na sliby prolhaného podvodníčka a gamblera. Vidíme nabubřelé chování manželky místního magnáta a investora v nemocnici, kde má být podroben operaci. Pranýřována jsou aktuální sociální a společenská témata, ovšem kriminálním způsobem. Jak by ne, jde přece o thriller!

Hlavním motivem jedné ze sérií je kdysi dávno spáchaná nevěra. Co pro většinu lidí znamená „jen“ bolestnou zkušenost, kterou dříve či později zpracují a kráčejí dál, se v hlavě narušené osobnosti mění v tikající bombu, ohrožující nejen hlavní aktéry, ale i celé okolí. Stejný dopad mají v dětství prožité křivdy. Ty se nezapomínají ani nepromíjejí, nýbrž neustále živí vzpomínkami, jež vedou ke krvavé pomstě. O krev zde sice není nouze, ale ještě víc člověka mrazí z temnoty motivů zločinu.

Pod pojmem most si představujeme dva konce spojené něčím pevným. Abstraktně viděno to mohou být dva protipóly, které se k sobě snaží najít cestu. Tak je tomu i v tomto krimiseriálu. Saga Norénová, neschopná navázat citový vztah, se s muži sbližuje, čili staví pomyslný most, ale kvůli své emoční indispozici pouze prostřednictvím sexu. Muži, vesměs daleko empatičtější a citovější než ona, jí přesto vycházejí vstříc a díky jejich trpělivosti, toleranci a lásce tento most postupně sílí. Ukazuje se sice, že to nemusí být trvalé řešení a i sebevětší snaha se může minout účinkem, ale konec je překvapivě nadějný. Tak jako v životě….Každý mrak má přece světlý okraj! Kdo sází na jistotu, je odsouzen k věčnému strachu nebo životu o samotě. Je třeba jít do toho, nebát se, pracovat na sobě, dopřát si volnost a nešablonovitost.

Proto stavějme mosty, nikoli ostrovy izolace! Do nového roku vám přeji, aby ten váš most, vytvářený k blízké osobě, byl stejně krásný a pevný, jako je ten, co spojuje dánskou Kodaň se švédským Malmö.

ByLibuse

Flirtohraní kreativně aneb jak to bude dál?

Žena je na večírku oslovena neznámým mužem. Celý večer se baví, pak ji muž pozve na skleničku do svého bytu. Tam ji čeká něco hodně, hodně překvapivého…Se sexem to ale nemá nic společného. Jak to bylo dál? Můžete hádat!

Nebo jiný začátek story….Podvedený muž kontaktuje agenturu, aby se vložila do hry a změnila poměr sil v jeho prospěch. Uspěl? Jak to s ním dopadlo?

Popelář se vydává za podnikatele a protože je atraktivní, balí ženy, u jakých by neměl sebemenší šanci, kdyby prozradil své pravé povolání. Jak se bude jeho story vyvíjet?

Nebo případ manželky, která má intenzivní pocit, že se ji někdo snaží zabít….Kdo? Proč? Je to tak? Přežije to? S jakým efektem?

Nic není zajímavější než příběhy a je vcelku jedno, jestli jsou reálné nebo fiktivní. I ty nejdivočejší fantazie někde mají reálný základ. Rádi se bojíme, dojímáme, rádi si domýšlíme, přimýšlíme, milujeme sdílení krásných příběhů a někdy se i necháváme poučit těmi dramatickými.

Všichni nějaký příběh prožíváme a s mnoha dalšími jsme konfrontováni, ať už přímo nebo nepřímo… a tak jsem si řekla, že je vtáhnu i do Flirtohraní. Přijďte si zahrát nějakou maximálně zajímavou, napínavou nebo naopak komickou story! Pravidla jsou jednoduchá a pochopíte je hned. Budete společně tvořit a při té příležitosti se báječně poznáte. Kreativita povznáší i spojuje, využijte této šance! Kde jinde se vám taková naskytne?

Těším se na vás…

ByLibuse

Nový partner, nový thriller?

Jak dlouho se dá žít v pekle, aniž by člověk zešílel? Mají milovníci adrenalinu ve vztazích práh zničitelnosti výrazně nižší? Když tak člověk naslouchá různým osudům, podobné otázky naskakují samy. Je fakt zajímavé, jaké partnery si volíme! Někdo zakotví u prvního Plyšáka, slibujícího klídek a hojnost. Jiní loví nebo se nechávají lovit evidentními magory či gaunery, vedou život srovnatelný s krimi-thrillerem a nehodlají z toho vystoupit. Jedna žena žije s tyranem, který ji při sebemenším porušení domácího řádu tvrdě trestá, ačkoli si sám dělá, co chce. Jenže ty jsi ženská a tvoje úloha je jiná, argumentuje, když si dovolí pípnout a upozornit na nerovné postavení, vládnoucí u nich doma. Místo snadno prokazatelných fyzických trestů volí tento samozvaný krotitel rafinované psychické trýznění, protože ví, jak špatně to nese. Například mlčení a odmítání dotyků. Jakkoli se to zdá absurdní, přesto se mu povedlo partnerku k sobě pevně citově připoutat. Stockholmský syndrom? Možná. Člověk z toho má husí kůži.

Také story muže, jenž léta miluje hysterickou, marnivou a citově chladnou ženu, se moc nepodobá kýčovité novele. Tenhle sebeobětující masochistický „chudák“ zamačkává slzu pokaždé, když se stane svědkem toho, jak jeho partnerka rozdává dary, jimiž ji zahrnul. Zapláče i tehdy, dostane-li se mu důkazu její nevěry, což se děje také často. Neuspokojena jeho podřízeností vyhledává brutální, cynické, machoidní „samce“, aby si „zážitkově“ užila. Z jejich odkopnutí se pak léčí dlouhé týdny, přičemž do sebe hází tuny sedativ. Po něm zase hází všechno, co je právě po ruce.

Nebo další horor. Žena, provdaná přes dvacet let za muže, tajemného cizince, jenž se vypracoval na obdivuhodného boháče. Všichni jí ho závidí, hlavně kamarádky. Žádná z nich ovšem nezná celou pravdu, lépe řečeno úhel pohledu, jímž se na celou situaci dívá tato žena. Jen ona totiž ví, jakým peklem prochází! Jen ona má důkazy o tom, že se ji ten navenek ctihodný a hodný manžel snaží zlikvidovat. Jednou se jí udělá špatně po jídle, z čehož usuzuje, že bylo otrávené, jindy se za ní rozjede auto, když opouští garáž. On má na to lidi, šeptá do telefonu, protože stěny i okolní příroda mohou mít uši. Paranoia? Nebo se moc často dívala na Dokonalou vraždu s Michaelem Douglasem a Gwyneth Paltrow ? Tam je to sice trochu jinak, ale princip v podstatě tentýž. Manžel ctihodná, vážená osoba, ale jen naoko. Svou odvrácenou tvář cynického hráče ukazuje jen kámošům na burze a v pokerovém klubu. Tvář plánovače vraždy pak prezentuje před milencem, neméně komplikovaným Jekyll-Hyde typem. Za líbivou pózou bohémského umělce se skrývá všeho schopný gigolo, podvodník a zloděj….

Je zajímavé, jak se životy filmových hrdinů podobají a prolínají se životy reálných postav! Soukromí jiné ženy se nápadně podobá jinému filmu, samozřejmě dalšímu dramatu: Hořkému měsíci od Romana Polanského. Noci plné vášně a erotických hrátek střídají slzy, výkřiky zoufalství a noční útěky v roztrhaném krajkovém prádle do hotelu. Ne že by její partner byl nějaký hrubián nebo sadista. Než ji poznal, žil docela normálně, říkají sousedé. Její hysteričnost v něm však probudila pudy a vášně, které s bývalými partnerkami nemohl uplatnit nebo o nich ani nevěděl. Teď řve, fackuje, vyhazuje její šaty z okna, vyhazuji i ji. Aby se nazítří všechno vrátilo do starých kolejí a po sladké usmiřovačce v posteli přišla další bomba.

Na podobné lochnesce sedí i 39-letá vesničanka. Třikrát rozvedená, čtvrtý partner gambler, děvkař a parazit. Podobně jako milenec z Dokonalé vraždy i on obráží movité ženy, ale místo lekcí tenisu si hraje na hodinového manžela. Tu opraví židli, tu zas postel, přidělá poličku, podloží lednici. A samozřejmě dobře š..á, čímž si ty osamělé ženy omotá kolem prstu. Vydrží u nich pár dní nebo týdnů. Pokaždé se ale vrací ke své stálici, která v době odloučení na všechny hádky zapomněla. Přivítá ho s otevřenou náručí, samozřejmě nahá v ložnici, a na počest jeho návratu (věří, že byl na někde brigádě) uklohní jeho oblíbené jídlo, chilli con carne. Nemůže si pomoct, miluje ho.

Seriály moc nemusím, ale občas mě nějaký zaujme. Například Anatomie lži s Timem Rothem v hlavní roli doktora Lightmana, specialisty na odhalování lži, co umí dešifrovat každé mikrogesto. Z reakce těla na určitou otázku nebo sdělení pozná, jestli se trefil do černého, a pak už jen dál sleduje stopu. Seriál staví na skutečných vědeckých poznatcích amerického psychologa Paula Ekmana.

I kdyby si člověk osvojil jen zlomeček zde obsažených informací, mohlo by to být často sakramentsky užitečné a hlavně, mohlo by mu to zkvalitnit nebo dokonce zachránit život.

Jenže…. kolik z těchto těch, jejichž život se nápadně podobá filmovému thrilleru nebo hororu, o to skutečně stojí? Kolik z nich si skutečně přeje rozeznat, kdy jim partner lže, mlží, zatlouká, plánuje nějakou „bejkárnu“?

Kdysi mi řekla jedna známá, že se moc ráda dívá na detektivky a psychothrillery, protože se doma docela nudí. Její manžel chodil pravidelně z práce, praštil s taškou na botník, vzal psa na procházku, nakrmil kocoura, pustil TV, lehl na kanape a usnul. Netušila, chudák, že vede i druhý život a v době, kdy je údajně na služební cestě, obráží SM kluby a bordely. Nebo snad nechtěla tušit?

Obnažená pravda nutí řešit a měnit. To je nepohodlné, a navíc – co by přišlo potom? Nový partner, nový thriller?

ByLibuse

Jak na to?

Občas slýchám názor, zejména od mužů, že vlastně „nemůžou“ za to, že se nemůžou seznámit, protože jde o blok emocionálního původu a s tím se vědomě nedá nic dělat…Ale kdo jiný s tím má něco dělat, než dotyčný sám? A jak jinak, než vědomě?? Pokud se tedy nepodrobí hypnóze, což taky není až tak jednoduché a na každého aplikovatelné.

Pamatuju se na jednoho nepříliš průbojného mladíka, který se při čtení referátů na střední škole vždycky potil a klepal trémou. Po maturitě se dal na MLM a z pouličního „oslovovatele“ náhodných kolemjdoucích se vypracoval až vrchol početné skupiny. Zajímavé na tom je, že udělal kariéru na bázi něčeho, co mu nejen nebylo vlastní, ale dokonce přímo cizí. Kdo by to byl do toho zakřiknutého hošíka s poďobaným obličejem řekl? Úspěch ho změnil k nepoznání. Štíhlý, vysportovaný, opálený, perfektní pleť, padnoucí oblek…Stal se z něj elegán každým coulem, šaramantní prodejce s citem pro potřeby zákazníka. Zázrak? Ne. On „jen“ chtěl…a to je právě to, ač tu běží.

Čím se liší nabízení určitého produktu od prezentace sebe samotného? Princip je stejný, to druhé je dokonce mnohem lehčí. Zatímco u produktu, ať už jde o pojištění, kosmetika nebo prostředek na hubnutí, je třeba soustředit se na onu konkrétní věc a nějak šikovně ji někomu „vnutit“, při seznamování žádná omezení nesvazují. Rozhovor lze vést libovolným směrem, rozlétnout se do všech stran, přičemž hovořit o sobě není vůbec nutné. Člověk se nemusí nutit do komplimentů nebo se smát jako reklama na zubní implantáty, aby někoho zaujal. Stačí jen trocha fantazie, umět zavtipkovat nebo si ze sebe udělat srandu. Tak jako například ve filmu Šaráda (Charade, řežie Stanley Donen, USA, 1963) , kde v hlavních rolích excelují Audrey Hepburn a Cary Grant. Seznámení obou protagonistů napomůže temperamentní dítko, které si muže vyhlédne jako terč pro svou vodní pistoli a řádně ho zleje. Mužova pozornost se z kluka přesune na sedící ženu, jejíž oči zakrývají sluneční brýle a ke klukovi evidentně nějak patří. Muž se jí zeptá, jestli se znají, a ona opáčí, proč si to myslí. Už to je dost neformální start. Žena ho dále informuje, že už zná spoustu mužů a než někdo z nich umře, nemůže se seznamovat s jinými. To se jejímu protějšku líbí a podotkne, aby mu dala vědět, kdyby se to u některého z nich blížilo. Elegantní kráska mu vzápětí vytmaví, že jí stojí ve výhledu, což ho inspiruje k dotazu, jakému že dává přednost. Na to ona, že tomu, kde on právě stojí. Pak dojde na představování a když si muž vyslechne, že se jmenuje Lampertová, vyzvídá, jestli existuje i muž tohoto příjmení. Na to ona, že ano, on komentuje, že má tedy štěstí, což ona hned přebije argumentem, že se rozvádějí.

Dialog je to rozverný, brilantní, okořeněný inteligentní ironií, oba partneři si v něm vedou stejně pohotově a nešetří se. Konverzace hodná tajného agenta, jímž tento muž skutečně je, jak se vzápětí ukáže.

Pravda, při kontaktování osob v běžném životě se to agenty zrovna nehemží, ale co s nimi.

Po světě běhá dost konverzačně méně náročných a veskrze lidských sympaťáků, kteří ocení už ten fakt, že se na ně někdo usmál, pobavil je nebo překvapil.

Dalším pseudo-důvodem, proč se údajně nelze seznámit, bývá „nedostatek příležitostí“.

Jak to udělat, když oslovení vlastně vůbec nehodí? Dotyčná je zaneprázdněna pozorováním výlohy, objednáváním jídla, telefonováním, pročítáním zpráv v mobilu nebo jinou činností?

Zde opět zabrousím do svého oblíbeného světa filmu. Skoro všichni znají Šakala, výborné zpracování románu Fredericka Forsytha s Edwardem Foxem v hlavní roli. (Šakal/The Day of the Jackal, režie Fred Zinnemann, 1973, Velká Británie / Francie). V tomto špionážním thrilleru najdeme hned dvě situace perfektně zvládnutého vytvoření / chopení se příležitosti. V prvním případě pohledná dívka, jejímž úkolem je svést muže z Elysejského paláce a vytáhnout z něj informace, vyrazí na procházku se svým vlčákem do lesa, kudy dotyčný jezdí na koni. Jakmile pes zavětří koně, začne štěkat. V momentě, kdy se k nim jezdec přiblíží, dívka pouští vodítko a nechá psa koně atakovat, přičemž samozřejmě předstírá zděšení. Kůň se dle očekávání splaší a jezdce shodí. Dívka se k němu hned vrhne, pomáhá mu zvednout se ze země a nabízí, že zavolá sanitku, což muž odmítá. Není mu tak zle, aby nevnímal její krásu a výraznou ženskost, podtrženou vhodně zvolenými šaty. Není pochyb o tom, že se dílo zdařilo a dívka se stala jeho milenkou, neboť vše bylo načasováno tak, aby jeho rodina byla pryč a on měl volný byt….Takový příklad je sice nebezpečný a rozhodně není hodný následování, ale i v běžném životě se často setkáváme s tím, že se někomu něco děje a potřebuje pomoc…Další využitou příležitostí k seznámení je v tomto filmu situace, kdy hlavní hrdina, profesionální zabiják Šakal, v horském hotelu balí krásnou dámu. Upoutá jeho pozornost, když ladně kráčí ze schodů do haly, kde se on v recepci právě zapisuje. Na první pohled ho uchvátí a nespustí ji z očí, inu, pravý lovec! Vyčká chvíle, kdy je jí naservírována káva do odlehlého salonku. Následuje ji, posadí se k jinému stolu a pozoruje, jak čte noviny. Pak se zvedne, jde k jejímu stolku a předstírá zájem o noviny a časopisy, které tam leží. Aniž by čekal, až ho žena zaregistruje a dá mu nějaké znamení, zeptá se, jestli je vedle ní volno…I v tomto případě jde o rozhovor nekonvenční. Šakal se dotáže, jestli ji tak moc zajímají ty časopisy, kde se píše jen o traktorech, na což ona odpoví, že je do kombajnů blázen a jeden takový by chtěla mít doma. Demonstruje to známý jev, že nejpůsobivější je překvapivá informace či nečekané chování. Kdo vsadí ne anti-klišé, má vyhráno už na startu. Tak to zkuste! Máme tu léto, ideální čas na hledání nových lásek. A nemusíte na to jít takovým fofrem jako Šakal, který příležitosti využil tak dokonale, že ještě téhož večera zaklepal na dveře jejího pokoje a pochopitelně nebyl odmítnut…

ByLibuse

I na rande platí: jak se do lesa volá…

Často slýchám nejrůznější rafinované pseudo-důvody, proč se někdo někde nemohl seznámit nebo proč nezapůsobil tak, jak chtěl: bylo málo času, strašné počasí, divná akce, špatně zvolená restaurace, příliš tvrdá lavička, opodál štěkal pes a přetrhl zásadní myšlenku …zkrátka vymyslet lze úplně cokoli, jen aby si člověk nemusel přiznat, že si za to může sám. Na rozdíl od situací, kdy jsme vydáni na pospas někomu jinému, například řidiči nebo zubaři, jsme to na rande jen my, kdo má přímý vliv na dění, tedy i na chování protějšku. Umíme-li se spontánně rozesmát, že jsme se polili právě doneseným nápojem, zakopli o zrádný schod, přeřekli se, je nanejvýš pravděpodobné, že i u partnera povolí ledy a dá k dobru nějakou legrační historku. Zkusme to dřív, než jím mrštíme do šuplete nemožných, nekomunikativních, absolutně nevhodných! Občas neškodí připomenout si stará známá přísloví. Třeba: jak se z lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo trochu syrovější: nenadávej na zrcadlo, …. nemáš-li tvář tak úplně rovnou (říká se to jinak, ale schválně volím tenhle přeslušnělý opis, který absurditu ještě podtrhuje). Čili než někoho odepíšeme, zamysleme se nad tím, co a jak jsme do toho lesa volali….

ByLibuse

Trapné není zkusit to, ale o nic se nepokusit

Když se s muži bavím o seznamování, slýchám často argument, že by si připadali trapně, kdyby měli někoho oslovit. Že se to nedělá, není to slušné nebo šik, že se to prostě nehodí. O skutečném „balení“, spočívajícím v intenzivní komunikaci a nějakém tom doteku, ani nemluvě. Nedávno se mě jeden známý zeptal, jak pozná, že má u ženy šanci. Jak vyzvědět, jestli s někým chodí nebo je single. Snubní prsten na její ruce neviděl, ale to přece nemusí nic znamenat. Mohla by být zadaná a jak by potom vypadal? Co by si o něm pomyslela? Tahle otázka se mi zasekla v paměti. Jak by vypadal – kdyby to na ni prostě jen tak zkusil??? No vypadal by přece jako docela normální chlap, řekla jsem mu, což ho ale zjevně vůbec nepotěšilo. On si totiž přál být pochopen a utvrzen v tom, že se zachoval správně, když NIC nepodnikl a neznemožnil se. Takhle se může blamovat a schovávat za rafinovaně vymyšlenými bariérami dalších deset let, aby pak mohl tvrdit, že už je na tyhle věci starý a důvodem toho, proč nikoho nepotkal, je to, že měl smůlu. Vůbec jsem ho nešetřila a sdělila mu, že na správnou dávku jeho mužské „drzosti“ ta žena možná čekala. Naopak tím, že se o nic nepokusil, u ní klesl a teď už tedy opravdu šanci mít nemusí. Tato informace ho však nijak nevyvedla z míry. Pohotově vyjmenoval řadu argumentů na obhajobu svého postoje a uzavřel je větou, že by to stejně bylo zbytečné, protože tak pěkná žena rozhodně nebude sama. Tak. A je to. Uzavřeno, odškrtnuto, zase jeden zabitý případ, zmařená šance. Ještě že jsou občas k vidění skuteční „hrdinové“ všedního dne, kteří si tak balamutící otázky nekladou a místo nich hned přístoupí k činu! Jedné úžasné „balicí“ scény, kdy to muž hodně pokročilého věku, takřka devadestátník, zkoušel na ženu o dobrých 30 let mladší, jsem se stala svědkem na čarodějnicích.
To byste koukali, jak mu to šlo! Čile běhal pro nápoje, kroužil kolem té dámy s lehkostí kočkovité šelmy, směle ji bral za ruku a občas líbnul na tvář. Ona držela a jen se tak uculovala, zjevně jí to dělalo dobře. I kdyby zůstalo jen u toho a k ničemu dalšímu nedošlo, zpříjemnili si ti dva poslední dubnový večer flirtíkem lehkým a příjemným jako jarní vánek. Takže nepřemýšlet, neanalyzovat, ale jít do toho!

ByLibuse

O ohních nejen čarodějnických

Protože včera byly čarodějnice, symbolika keltského vítání jara a plodnosti, mrkla jsem se na internet, co že se to kde ve světě spaluje a upaluje. A vida! Realita předčila očekávání. Dočetla jsem se třeba, že v Indii je zhruba každou hodinu upálena jedna žena, a to jen z toho důvodu, že nepřinesla takové věno, na jaké si ženich brousil zuby. Ženy se tam houfně upalují, jelikož kerosin je laciný a vždycky se dá říct, že to byla nehoda a dotyčná uhořela při vaření. Sárí prý totiž lehce chytne. Vdovec se pak může rychle oženit s jinou, movitější. Ale kdo by se domníval, že musí jít o nějaké horentní sumy, byl by na omylu. V článku „Brautverbrennung ist die beliebteste Methode“ (Upalování nevěsty je nejoblíbenější metoda) na serveru welt.de se uvádí případy, kdy muži ženy upalují kvůli ipadu, plazmové televizi nebo mopedu….
Ovšem k masakrování žen dochází i z jiných důvodů. Těmi mohou být žárlivost, nezájem nebo nenávist a spousta dalších pohnutek. Právě nenávist vůči ženám prý byla motivem 25-letého počítačového specialisty Aleka Minassiana, jenž nedávno v Torontu dodávkou zabil 8 žen, 2 muže a spoustu dalších zranil. Že by se byl inspiroval bestsellerem od Stiega Larssona? Vrah tam sice volí jiné metody, ale i on je veden nenávistí k opačnému pohlaví.
Jsou tací, co vraždí z temných, sexuálně sadistických pohnutek, přestože se oblibě u žen těší víc než dost. Tak tomu bylo například u dánského konstruktéra ponorek, Petera Madsena. Je to týpek, jenž na své ponorce loni v létě brutálně zavraždil mladou švédskou novinářku Kim Wallovou. Chtěla s ním, nekonformní celebritou, udělat rozhovor, tak ji tam pozval. Chvíli se odtamtud dívali na moře, což dokládá fotka, pořízená posádkou kolem plující lodi. Pak nad nimi zřejmě zaklapl poklop a nastala jatka. Znásilnění, probodání genitálií a dalších část těla, zohavení spočívající v odřezání končetin a hlavy …toť jen stručný výčet bestialit, které se loňského srpna odehrály hluboko pod hladinou moře nedaleko Kodaně. Nikdo z jeho přátel a bývalých milenek by do něj nebyl řekl, že je něčeho takového schopen. Pravda, trochu podivín, excentrik a neotesaný bouřlivák, ale génius a hodný chlap, vypovídali o něm. Jedné bývalé milence se sice svěřil s tím, že plánuje na ponorce zinscenovat perfektní vraždu, ale pokládala to za vtip… Co se jí asi honí hlavou teď ? Nebo Madsenově manželce? Vztah měli sice hodně liberální, ale že by žila s latentním vrahem, co se brzy osmělí přikročit od teorie k činu, o tom asi neměla nejmenšího zdání. Stejně jako o tom, že se na pevném disku jeho počítače nacházejí autentické záběry věšení, popravování, brutální likvidace žen. Děsivá představa, jak temnou džungli v sobě člověk může skrývat, aniž by si toho někdo z jeho okolí všiml. Hitchcockovo Psycho číhá leckde a realita tvoří morbidnější scénáře než všichni tvůrci psychothrillerů dohromady.
Říká se: co tě nezabije, to tě posílí. Ale také: důvěra je dobrá, kontrola lepší. Netřeba přehánět a vnímat život jako nikde nekončící černou kroniku. Na druhou stranu při randění pod rozkvetlými stromy neuškodí mít oči na šťopkách a hormonálně nezkaleně vnímat řeč těla milého neznámého. Varovné signály blikají skoro vždycky. Jde jen o to, umět a chtít je vnímat. Pěkné jaro!