Malé zamyšlení nad filmem Naprostí cizinci

V neděli jsem vyrazila do kina na vychvalovaný italský film Naprostí cizinci. Jdu-li na nějaký cenami ověnčený nebo drtivou většinou diváctva vychvalovaný snímek, bývám vždycky rezervovaná a coby věčný rebel mívám spíš opačná očekávání. Už se mi taky párkrát potvrdilo, že se mé nadšení s mainstreamem nekryje, což se stává asi každému. No nic, takže jsem tedy předevčírem krátce před polednem vplula do promítacího sálu a hned jsem ztuhla. Navzdory době dovolených a promítacímu času bylo narváno tak, že jsme já a můj doprovod horko těžko hledali dvě volná místa vedle sebe. Nakonec se povedlo, ovšem museli jsme se posadit do druhé řady. Zprvu jsem se proklínala za čtvrthodinové čekání na tramvaj, že jsme nešli radši na metro, byli bychom zde dřív a nemuseli jsme olizovat plátno…ovšem hned první dialogy mě natolik vtáhly do děje, že jsem přestala vnímat tyhle podružnosti i celý okolní svět.

Úvod filmu zachycuje jednu z postav, hostitelku, profesí terapeutku, v kuchyni. Spolu s manželem, chirurgem (povolání neuvádím kvůli image), připravují a ochucují nejrůznější pokrmy. Je jich spousta – inu, Italové! Odehraje se i dramatický rozhovor mezi touto ženou a její nezletilou dcerou, jež se chystá navštívit přítele, vybavena balíčkem kondomů, což matku šokuje. Hodlá zakročit, ale neví, jak…

Za chvíli přicházejí hosté. Celkem se jich v bytě u centrální dvojice sejde pět, dva manželské páry a jeden single muž. Jakmile usednou ke stolu a dají se do jídla, navrhne hostitelka zahrát si zvláštní „outovací“ hru. Všichni položí mobily na stůl a každá sms, která přijde, bude přečtena nahlas. Stejná pravidla mají platit pro příchozí hovory. Zde se má o nezatajování informací postarat hlasitý odposlech. Zpočátku to vypadá docela nevinně. Nejdříve totiž volají příbuzní, na milence a milenky dojde až později. Jeden z hostů během kouření na balkoně přemluví single – kamaráda, z něhož se na konci vyklube gay, aby si vyměnili mobily, mají přece stejné, nikdo to nepozná….dotyčný návrhem není nadšen, nakonec se ale nechá „ukecat“. Manželka ženáče, jenž kamaráda k tomuhle podvodu více či méně donutil, je brzy konfrontována s šokující „realitou“: provdala se tedy za teplouše, „frosche“, o čemž asi tak dvacet let neměla potuchy…. V hysterickém záchvatu vyběhne na chodbu, kde ji jiná manželka chlácholí argumentem, že je to lepší, než kdyby jí manžel zahýbal se ženou… Pohledná brunetka na jehlových podpatcích, choť domnělého gaye, je ovšem záhy rovněž odhalena. Praskne na ni, že kvůli neznámému, zatím jen virtuálnímu ctiteli, nechala doma kalhotky….Největší skandál má ovšem teprve přijít. Nazrzlá, dívčím a veskrze cudným dojmem působící manželka evidentního playboye, povoláním taxikáře, se na základě telefonátu jakéhosi kamaráda (klenotníka) nejdříve dozví, že její muž koupil náušnice. Pochopí však, že nebyly pro ni, jelikož žádné nedostala… Už to celkem stačí, ale pravá jobovka, totální bomba, má teprve přijít. Její manžel má milenku, jež právě zjistila, že je těhotná. Tahle zpráva, vysílaná jako všechny ostatní veřejně do éteru, nešokuje pouze taxikářovu manželku, nýbrž i samotnou hostitelku…Ta vylítne ze židle, chvíli nervózně těká po obrovském bytě, pak se vrhne za svůdníkem (taxikářem), který právě buší na zamčené dveře toalety, za nimiž zvrací jeho žena. Hostitelka ho vtáhne do koupelny, strhne si z uší náušnice (vida, komu je tedy kupoval…)  a plivne mu do obličeje. Pořekadlo o tom, kdo jinému jámu kopá, je tak pravdivé!

Děj graduje a blíží se k závěru. Divák čeká nějakou katastrofu, ta se ovšem překvapivě nekoná. Místo dramatických scén, jako např. vrhání nožů, rozbíjení skla či demolice nábytku, fackování, demonstrativních skoků z okna nebo něčeho na ten způsob nastává obrat lehce komediálním směrem. Jak si s tím tvůrci poradili, prozrazovat nebudu, abych ty, co chtějí film vidět, nepřipravila o příjemné napětí.

Cestou domů mi samozřejmě hlavou defilovaly všechny postavy z filmu, jejich osudy, provedení, poslání filmu a tak dále. Napadlo mě, co bych asi dělala já, přijít takhle na véču a dostat pokyn k odložení mobilu za účelem sdílení všech zpráv…Určitě by se mi příčilo stát se aktérem takhle nebezpečného pokusu. Mít k jídlu servírovány nepředvídatelné reakce zrazených, podvedených, připravených o pevnou půdu pod nohama, byť ji tvořila iluze….pěkně děkuju, nechci!

Co říci o hostitelce, autorce téhle „hry“? Ne že by někdo, kdo se živí léčením duší, nemohl být sám zmítán problémy. I to je naprosto normální a film ignorující obyčejnou lidskost by zaváněl trapností a laciným klišé. Tím sice nápad s mobily rozhodně nezavání, ale člověk si nemůže nepoložit otázku, proč s tím přišla právě terapeutka? Pravda, milence měla přímo na místě, čili se nemusela klepat hrůzou, že by jí zavolal….ale jak je možné, že ji coby psycholožku nenapadlo, že nemusí být jedinou milenkou tohohle testosteronem překypujícího býčka? Ženská naivita? Ale asi tak daleko nemyslela, čehož důkazem se stala tahle morbidní hra. Navrhla ji snad, aby se přesvědčila, že i ostatní žijí dvojím životem? Zatoužila po cizím pikantním skandálu, po trošce parazitování na neštěstí jiných? To by bylo docela ohavné u specialistky na lidskou bolest, ale jsme jen lidi, že…?

A právě o lidských slabinách je tenhle film především. O vytáčkách, předstírání, lhaní sobě i jiným, o důvěře, její ztrátě i o tom, že tím vlastně nic nekončí…protože si čile vybudujeme nové iluze? Nebo proto, že se naučíme brát druhé s kritickým pohledem, nadhledem, rezervou? Takové, jací opravdu jsou? Protože pochopíme, že nám patří jen určitou svou částí, zatímco jinou zůstávají autonomní, stejně jako my sami? Možných výkladů a vysvětlení je spousta, každý ať si najde takové, jaké je mu blízké.

Překvapení

Lichotivé výroky Donalda Trumpa na adresu Brigitte Macronové, které pronesl při své návštěvě Paříže, měly na internetu ihned bouřlivou odezvu. Většinou byly komentovány jako nevhodné, neetické, sexistické či kdo ví jaké ještě. Video ze setkání s francouzskou First Lady jsem viděla a nijak pobouřena jsem nebyla. První muž USA spočinul s evidentní zálibou na křivkách Brigitte Macronové a vysekl jí poklonu. Právem, vždyť jí to taky úžasně slušelo. Ano, v tu chvíli se možná zachoval spíš jako muž než jako státník. Ale je to vzhledem k jeho svéráznému naturelu až tak překvapivé? Co udělal tak strašného? Na jeho verbální poměry se dle mého názoru vyjádřil překvapivě líbivě, snad by se dokonce dalo říct až líbezně. Víc než tato epizoda mě ovšem překvapuje něco jiného. Jak je možné, se najde tolik žen, které se ušklíbají nad věkovým rozdílem tohoto francouzského páru, přestože je stejný jako u toho amerického? Je snad mezi námi tak málo feministek? Smajlík. Přece právě ženám by měl imponovat tento anti-mainstreamový model a měly by ho oslavovat. A co teprve ty reprezentantky něžného pohlaví, jež byly konfrontovány s nevěrou v pasivním smyslu, tedy tak, že jim manžel zahýbal. Ale jak občas zjišťuji, i ony hodnotí okolnosti vzniku tohoto páru nanejvýš kriticky. Proč, ptám se. Vždyť mužů, kteří opustí svou rodinu kvůli mladší přítelkyni, je nesrovnatelně víc než žen, které udělají totéž kvůli výrazně mladšímu příteli. Nebylo by z čistě genderového hlediska logičtější tleskat skutečnosti, že se někdo pokusil „vyrovnat skóre“, navíc že to v tomto případě skončilo takovým happy endem??

Spontánní seznámení není mamut

Včera jsem se opět stala svědkyní i aktérkou spontánního takřka – flirtu. Mám potřebu o tom napsat na svém blogu, protože si při takových příležitostech vždycky vzpomenu na smutné povzdechy mnoha žen i mužů: „ Když ono to v reálu snad ani neexistuje, aby někdo někoho oslovil nebo mu k tomu dal impulz…“A já jim tvrdošíjně opakuju, že to kolem sebe vídám nebo na vlastní kůži zažívám každý týden. Oni mi to možná nevěří a myslí si, že přeháním nebo ze mě hovoří profesionální deformace koučky flirtu. Vehementně mi oponoval i jeden kamarád, s nímž se na tohle téma často bavím, prakticky pokaždé, když se sejdeme. Ale co se nestalo? Nedávno mi poslal sms, že zažil flirt v dopravním prostředku a už tedy konečně ví, jak to chutná i jak je to jednoduché! Jak že k tomu došlo? Prostě tak, že vedle něj stála krásná holka (jeho slova), tu a tam se na něj podívala a zaculila se. On se chopil nabízející se situace a prohodil něco v tom smyslu, jestli tuhle trasu jezdí častěji, že by ji zas někdy rád potkal. Pak se dali do řeči, probrali všechno možné, jako např. co kdo dělá, kde bydlí, atd. On jel na konečnou, ona vystupovala dříve, ale on jí předtím samozřejmě stihl dát svou vizitku. Ona slíbila, že se nazítří ozve, což taky udělala. Jak se bude jejich příběh vyvíjet dál, to se teprve uvidí, ale začátek je každopádně slibný. Mému kamarádovi to zlepšilo náladu a další pozitivní efekt je ten, že už pouliční spontánní seznámení nepovažuje za jev stejně vyhynulý jako mamut, nebo za výplod od reality odtržených vyšinutců.
Ale ještě k mému zážitku, ačkoli zde nešlo až tak o flirt, pouze o komunikaci, která by k němu mohla vést. K té příhodě došlo u pokladny jednoho známého obchodního řetězce. Znáte to: stojíte u kasy, za vámi fronta jako p…s, zaděláváte si na křečové žíly čekáním, zboží vyložené na pásu, nudíte se….a vůbec vám nepřijde na mysl, že je to situace přímo ideální ke konverzaci! I včera tomu tak bylo….tak si stojím, na něco myslím, a najednou za mnou smích. Kouknu tam, a vidím dva muže kolem čtyřicítky, byli to takoví opálení Tarzani, a za nimi drobná černovláska. Záminkou laškovné konverzace bylo, že jsme nikdo nepoužil takových těch umělohmotných oddělovačů nákupů, z nichž je zřejmé, které zboží patří ke komu. Výborně naladění pánové se se smíchem dotázali, jestli mohou ke svému zboží přibrat i produkty, které měla před sebou vyrovnány červnovláska. To mě pobavilo, a jak je mým notorickým zvykem, dala jsem se taky do smíchu. Oni to zaregistrovali a zahrnuli tedy do hovoru i mou osobu. Ať prý těch svých pár maličkostí přihodím taky k nim, když už, tak už. Jeden z těch maníků vzápětí podal vysvětlení rozjařené nálady i velkorysé nabídky. Prý vyhrál ve Sportce. Na to já i černovláska, že to je určitě důvod k oslavě, a kolik že mu to jako hodilo. On se rozchechtal, prý 150 Kč. Lepší než drátem do oka, poznamenal ten druhý, a rozesmáli jsme se všichni. Humornou nabídku těch dvou veselých pánů jsme samozřejmě odmítly jak já, tak i černovláska, ale to není podstatné. Důležité je uvědomit si, že se kdykoli a kdekoli může během několika vteřin rozjet podobný spontánní ping-pong humorných hlášek a reakcí…a že je to jak skvělý trénink, tak potažmo i příležitost k seznámení.
Přeji krásný den a hodně podobných, využitých situací!

Dva muži v letním městě

V rozmezí několika dnů jsem vedla diskuzi s dvěma muži. Oba jsou movití, vedou luxusní životní styl, oba mají partnerky. Čím se však oba muži od sebe liší, je pohled na investování do ženy. Ten první, nazvu jej třeba Roman, již dlouhá léta vyznává neměnnou zásadu: každý pokud možno za své. I v případě, že partnerka příjmově výrazně zaostává, musí se na všem podílet předem domluveným poměrem. To se u Romana vztahuje na všechny oblasti života, chod domácnosti i nadstandardní volnočasové aktivity. Ten druhý, říkejme mu například Tomáš, je zcela opačného názoru. Ženu je zapotřebí hýčkat, to přece odjakživa dělá muže mužem! Kdo to tak nemá, je držgrešle nebo padouch.
Roman miluje cestování a své partnerky, jichž v jeho životě už pár bylo, s sebou rád bere na sportovní a objevné cesty. Létá po světě, program si vždy sestavuje sám. Klidně se pustí do džungle i velehor, na divokou řeku, nevadí mu přenocovat ve stanu uprostřed pouště. Ženy se s ním nenudí ani minutu. Nejen že mají nabitý adrenalinový program, ale později i o čem mluvit, takže profitují hned na několika úrovních. Samozřejmě si užívají i vrcholně zážitkového sexu: milovat se v buši s uchem nastraženým, jestli nečíhá nějaký pedátor, nebo na vrcholu hory, kde hrozí nebezpečí zřícení, je něco jiného než stejná činnost na nudně bezpečném hotelovém lůžku! Čím Roman oplývá natolik, že by to mohl vyvážet, toho se Tomášovi žalostně nedostává. Nejšťastnější je nad stolem plným kulinářských dobrot. Vytáhnout paty z Čech jen tak, bez zázemí cestovní kanceláře, to už vůbec není jeho parketa. Cestování miluje stejně jako Roman, ale na rozdíl od něj pěkně bezpečné. Vše zajištěné a předem naplánované. Za sluncem a mořem také vyráží několikrát ročně, ale vždy volí all in nejvyšší cenové kategorie, čili hotel pětihvězdu v nejatraktivnější lokalitě. Žen jeho životem prošlo mnohem méně než tím Romanovým, v podstatě jen tři, ale každá z nich vydržela mnoho let. Lépe řečeno oficiálně ano, emočně a po intimní stránce se však často cítil sám.
Samotu nesnáší ani jeden z nich. Roman se jí brání aktivně, obchodními i soukromými kontakty a nabitým kalendářem, Tomáš útěkem k televizi a internetu. Zatímco Roman ženu po konfliktu nikdy neprosil, aby se k němu vrátila, ale vyzval ji ke konstruktivní debatě, Tomáš si partnerčinu přízeň kupuje drahými dary, zejména brilianty, a sype si hlavu popelem.
Dva muži, dva magnáti, v soukromí dva naprosté protiklady. Jeden rtuťovitý, akční, ve vztazích k ženám milý, prosluněný, ale taky střídmý až egoistický. Druhý pohodlný, povídavý, srdečný a hodný, občas prchlivý a impulzívní, ale štědrý a obecně velkorysý. Zatímco se první bojí, že by mu některá někdy mohla viset na krku, největším strašákem toho druhého je, že by od něj odešla natrvalo. Dvě osobnosti, dva extrémy: bavič a pečovatel. Kdybych vám položila otázku, kdo od sebe ženy může odhánět, bylo by to nudně banální. Dobře tušíte, jak to asi bude… Naskýtá se však otázka jiná, záludnější. Jak se budou jejich osudy vyvíjet dále? Kam je jejich zkušenosti vztahově posunou? Dosáhnou někdy parterské harmonie a kýženého stavu? Z rozhovorů s oběma muži totiž vyplynulo, že po tom jak jeden, tak druhý touží. Navzdory tolika protikladům mají sen o pohodovém, naplňujícím partnerství společný…a v obou případech velmi, velmi vzdálený.

Nová první dáma, nový model, nová naděje?

Prodloužený víkend jsem trávila na chatě. Počasí bylo tak akorát, navzdory občasným přeháňkám se dalo pracovat na zahradě i vyrazit na procházku. Tentokrát mi však koncentraci na zpěv ptáků tak trochu „narušovaly“ francouzské volby. Nedalo mi to a z přírody jsem pořád odbíhala k puštěnému televiznímu zpravodajskému kanálu. Musím říct, že jsem fandila Emmanuelu Macronovi, a to nejen kvůli jeho proevropským postojům. Získal si mě hlavně tím, že si dovedl obhájit a vybojovat svou o 24 let starší lásku, jež kdysi byla jeho učitelkou francouzštiny. Prokázal tím nekonvenčnost, odvahu a originalitu, čili by se dalo předpokládat, že bude totéž uplatňovat i jinde.
Úžasná žena, tahle Brigitte. I ona toho asi musela hodně překousnout, vzepřít se konvencím maloměsta, jít do risku. Vždyť v době, kdy se pro partnerství s Emmanuelem Macronem rozhodla, ještě nemohla tušit, že jednou bude prezidentem a ona první dámou!
Něco takového tady ještě nebylo. Macronovi předchůdci, ať již Sarkozy nebo Hollande, se na veřejnosti předváděli s partnerkami výrazně mladšími. Sarkozymu učarovala zpěvačka Carla Bruni, Hollandovi zase herečka Julie Gayet, k níž odbíhal od své tehdejší partnerky Valerie Trierweiler.
On je mocný, ona mladá a krásná – jaké klišé! Ještě že je život občas pestřejší než kýčovité scénáře, že existují zajímavé výjimky! A to i v tak konzervativních zemích, jako je Velká Británie. Dodnes si vzpomínám, jak se přetřásal tehdy ještě románek prince Charlese s Camillou, vévodkyní z Cornwallu. Lidi si mohli hlavy ukroutit. Nemohli pochopit, co na té o rok starší dámě Charles vidí a jak jí může dávat přednost před krásnou, sladkou a obecně oblíbenou Dianou. Jo, být to nějaká vyhublá postpubertální modelka, to by bylo jiné kafe! No vida. Dnes jsou Charles a Camilla dávno manželé a divení je konec. Stejně tomu bude i v případě francouzského prezidentského páru. Veřejnost si zvykne a místo řešení toho, co ty dva asi drží pohromadě, se začne zabývat podstatnějšími věcmi. Mně osobně ta skvěle oblečená, šaramantní žena imponuje. A určitě nejen mně. Magazín Focus cituje módního návrháře Karla Lagerfelda, jenž se vyjádřil, že Brigitte bude Emmanuelovi Macronovi tím, čím byla Michele Baracku Obamovi.
Když se člověk na nový francouzský pár dívá, vůbec by ho nenapadlo, že je od sebe dělí tak velký věkový rozdíl. Ano, věk je jen číslo. Málokdo by si takhle představoval sedminásobnou babičku! Zářivý úsměv, který není jen fasádou, elán, vzdělanost a noblesa. Spontánní, prosluněná, k sobě pevně přimknutá dvojice. Jako by to něco symbolizovalo…skoro se chce říci, že Evropě svítá nová naděje…nebo se už i ze mne stává kýčař?

Život u plotny novým ideálem žen?

Nedávno jsem se dočetla, že si 90 procent žen přeje být u sporáku. Tato informace mě velmi překvapila, neboť jsem na takovou touhu nenarazila ani u svých kámošek, ani při profesních rozhovorech se ženami. Ze svého okolí znám jen několik případů tohoto modelu. Těžko říci, jestli si ho přály víc ty ženy nebo jejich movití muži, každopádně se na něm kdysi dohodli a už to tak zůstalo. Výsledek je však většinou žalostný: některé z těchto žen propadly alkoholu, další před nesouladem prchají k dětem, žijícím jinde, nebo polykají antidepresiva. Po nějakém sladkém souznění ani stopy. Nechci tím tvrdit, že ženy zaměstnané a finančně soběstačné mají život stále sladký. Určitě často zažívají stres, na druhé straně je ovšem může blažit to, co je právě mnoha ženám u plotny upřeno : pocit nezávislosti. Po přechodné době vychutnávání si bytí doma totiž většinou dojde k obratu. Ženy u plotny zjistí, že času na lenošení, telefonování s kámoškami, shopping ani jiný koníček není zas tak moc. Musí zařídit to či ono, dohlédnout na uklízečku či zahradníka, nakoupit, uvařit, připravit vše pro večerní párty, vyzvednout děti, udělat s nimi úkoly atd. Zrodí se paradox: žena u plotny začne být uštvanější než její zaměstnaná kolegyně. Ta totiž má svůj režim, umí si čas zorganizovat a odhlédnout od nepodstaného, jako třeba je-li je v ložnici ustláno. Žena u plotny si tento „luxus“ lehké ignorace pořádku dovolit nemůže. Co by tomu asi řekl její choť ? „Co jsi celý den dělala, že je tu takový binec?“ Nebo něco podobného, stejně drtivého, co se krůček po krůčku podepisuje na ženině sebevědomí, až se zcvrkne do rozměrů mopu na podlahu. Po pár letech takové komunikace již žena pochybuje, že vůbec něco umí nebo ví, a případné dotazy zaměstnaných kamarádek (má-li nějaké), kdy že začne budovat kariéru, děti už jsou už přece velké, odráží větou, že je to zbytečné, stejně nemá žádnou šanci. Že jsou to výmluvy? Ano i ne. Problém spočívá v tom, že životem u plotny leckdy vyměkne vůle i odhodlání cokoli prosazovat nebo měnit. Následky zničeného sebevědomí bývají fatální, ale není se čemu divit. Těžko si lze představit sebevědomí, nenarušené letitou ekonomickou závislostí, zejména jde-li ruku v ruce s arogancí. Z takových žen se po padesátce houfně stávají pacientky různých ambulancí a zoufalé žadatelky o radu, co dělat, když nic nejsou, nic nemají, manžel si našel jinou a ony překážejí. V tomto stadiu jsou iluze o sladkém životě doma dávno rozpynuté a místo nich se zjevuje peklo ve své nejsyrovější formě. Ale abych byla spravedlivá. Najdou se i ženy, pro něž je role krku, hýbajícího hlavou, jako stvořená. Nejen že neměknou a neztrácejí sebevědomí, ale přímo naopak: strmou kariérou svého muže se pyšní, jelikož ji považují za svůj projekt. Přestože vlastní příjem nemají, svému muži víceméně vládnou. Dívají se na něj blahosklonně jako na někoho, kdo je sice ve svém oboru třída, sám si ale neumí koupit ani housku, čili by bez nich byl naprosto vyřízený. Netřeba dodávat, že nositelky tohoto postoje mívají zvládnutou i ekonomickou stránku, čili platebními kartami disponují takřka výhradně ony a i jinak mají vše „pojištěno“. Pro případ, že by se našla nějaká o 30 let mladší, jež by se chystala vypřáhnout koně a převzít otěže rafinovanou taktikou romantické víly.
Nepochybuji o tom, že se vyskytuje určité procento žen, které navzdory emancipaci a společenskému pokroku dobrovolně volí konzervativní model života u plotny a libují si v něm. Třeba mají-li vedle sebe charakterově úžasného, od přírody milého, šaramantního milionáře, jenž je živí, baví a neustále hýčká, tudíž mají tisíc důvodů mu to oplácet.
Dovoluji si jen pochybovat o tom, že je jich většina.

Flirtohraní II – v novém, jarním a ještě hravějším kabátě!

Co nevidět tady máme první jarní den, tak mne napadlo popustit uzdu kreativitě a vymyslet seznamovací akci Flirtohraní nový obsah! Účastníci se rozjasní až rozzáří hned na úvod, až zjistí, co jsem si na ně připravila! Nutno ovšem podotknout, že mě k tomuto nápadu inspiroval hovor s jedním kamarádem, který kdysi na této akci byl. Jen tak jsme se bavili, o tom, jak lidi reagují, jaká skladba účastníků na Flirtohraní chodí, padlo nějaké slovo… a už bylo sémě zaseto. Nelenila jsem a hned po příchodu domů jsem čerstvou inspiraci vyťukala na klávesnici a uložila do dokumentů v noťasu.
Proces seznamování je pro mnohé spojen s takovým stresem, že ho nemohou vnímat požitkářsky, ani kdyby sebevíc chtěli. Úspěšný tedy může být jen tehdy, jestliže se člověk všeho toho napětí ve svalech i duši zbaví… jak toho dosáhnout? V podstatě pár jednoduchými triky. Člověk se nesmí soustředit na činnost, kvůli níž přišel, nýbrž na něco zcela jiného. A kdy se na to soustředí?
No přece, když ho to zaujme, zajímá, je to pro něj atraktivní, adrenalinové či jakkoli jinak uchvacující.
Teď už jen navrhuji termíny a těším se, jak se na první akci Flirtohraní II přivítám zvědavé a zvídavé účastníky, jak se pobavíme a ty dvě až tři hoďky si spolu pěkně užijeme, zasmějeme se, jak potom všichni odejdou do svých domovů plni dojmů a já s příjemným pocitem, že z hlediska vzájemného poznávání proběhlo něco nejen zábavného, ale snad i užitečného…
Tak brzy na viděnou!

Trochu jiné kino…

Tak se mi konečně podařilo vidět nový thriller „Elle“ holandského režiséra Paula Verhoevena. Byla jsem na něj moc zvědavá, už proto, že ho natočil tvůrce mého oblíbeného erotického thrilleru Basic Instinct (I). Zatímco tam zazářila Sharon Stone, zde odvedla výkon hodný Oscara Isabelle Huppert, francouzská hvězda první velikosti. Nehraju si na filmovou kritičku, chci se jen vypsat ze svých dojmů, jako už tolikrát. Co se obou snímků týče, lze zde najít určité paralely. Zcela jistě tu, že se v obou případech jedná o nekonvenční, silné ženy, jež si pohrávají se sexem, jak se jim zlíbí, bez ohledu na to, co tomu kdo řekne. V obou případech je přítomno násilí a teče krev, byť v každém z jiných důvodů.
Co se mi jeví odlišné, je „atmosféra“…zatímco Basic Instinct nezapře americké, na show zaměřené pojetí, působí Elle civilně, střízlivě, autenticky. Člověk je přímo vtažen do děje, cítí každý závan větru. Jako by on sám stál v pokoji a snažil se přivřít okenice, jimiž sem za chvíli vpadne útočník…
Basic Instinct je o eventuální vražednici, Elle o oběti, ovšem jen „rádoby“. Majitelka firmy, vytvářející vskutku zvláštní počítačové hry, Michéle, se od „většinové ženy“ všemi parametry liší. Poté, co je brutálně znásilněna, si klidně objedná sushi. Neřeší, že by měla jít na policii nebo něco na ten způsob. Vyzbrojí se, naučí se střílet, což ji sice od dalších útoků neuchrání, ale ani to její suverenitu a šarmantní nadhled nezdeformuje.
Svým přátelům prozradí, co se jí stalo, jen tak, jako by se nechumelilo, těsně před otevřením láhve sektu v noblesní restauraci. Všichni ztuhnou, dotazují se, navrhují řešení, ale Michéle už to pro sebe nejlepší našla: pátrá na vlastní pěst…. a brzy násilníka odhalí. Ovšem i s touhle situací si poradí úplně jinak, než jak bychom čekali.
Film Elle prezentuje ženu, která si se znásilněním poradí originálně a rozhodně se necítí jako oběť. Přemýšela jsem o tom, jestli jej lze chápat jako film feministický… Ano, hlavní postavou je silná, nezávislá žena, jež sice má své slabosti, ale nakonec vždycky všechno zvládne (byť je to občas „o fous“). Nedá se zastrašit, srazit na kolena ani připravit o chuť žít tak, jak chce. Feministky by však možná protestovaly proti jejímu osobitému přístupu a způsobu vyrovnávání se se situací.
Není divu, že Elle budí rozruch a sbírá ceny. Ani to, že Isabelle Huppert byla navržena na Oscara. Její ztělesnění natolik komplikované postavy je vstkutku brilantní a strhující.
Jak ona, tak režisér si zaslouží potlesk a obrovskou poklonu. Každopádně se podařilo mimořádné dílo. Už teď se těším na to, jaké reakce tenhle kontroverzní filmeček vyvolá zde – navzdory naší údajné sexuální otevřenosti a tolerantnosti!

FATÁLNÍ LÁSKA KVETE V KAŽDÉM VĚKU

 

Všichni občas prahneme po lásce, jež nás srazí na kolena… po tom vnitřním žáru, který nám dává nový smysl a v tu chvíli se zdá být podstatou našeho bytí….Někdo takové pocity realizuje láskou k bohu či nějaké vyšší instanci, jiný láskou k tvorovi z masa a kostí. Na rozdíl od lásky ke statickému bohu, jenž většinou nemůže nijak zklamat, mívá fatální láska k pozemské bytosti často drsnější koncovku. Zpočátku bývá tato vášeň, vyznačující se posedlostí k domněle „osudovému“ partnerovi, vnímána jako povznášející, čarovná, omamná. Začínají tak skoro všechny příběhy, v nichž na jedné straně pomyslné houpačky sedí chladnokrevný, všeho schopný manipulátor, na té druhé slepou láskou planoucí oběť… a protože jsem těmito historkami v poslední době zahlcována (zřejmě je přitahuji), stává se mi, že když kráčím podél obytných domů nebo vil, dívám se na rozsvícená okna a říkám si: co se asi děje právě tady, za těmihle bělostnými záclonami? Jaké budoucí drama se tu právě chystá?

Kolik rukou za všemi těmito okny právě teď třímá mobil, aby jím na dálku někoho ovládalo či se nechalo ovládat? Kolik jich je v tomto domě, v této ulici, v tomto domě, v této zemi, v Evropě, na celém světě?

Příběhy fatálního milostného vzplanutí jsou vzrušující a děsivé zároveň – jako všechno kontroverzní, protikladné, obapolné…Jako vše, co se vymyká kontrole? Možná, tedy aspoň na jedné straně. Na straně druhé se nachází strůjce, potenciální pachatel potenciálního zločinu. Jestli jím příběh opravdu skončí, to závisí na mnoha okolnostech… Byla by ovšem chyba domnívat se, že manipulátoři, lákající slabé a důvěřivé do svých jedovatých sítí, jsou chladní jako sochy po listopadovém dešti. Jelikož jde o hru a smysl každé hry spočívá v tom, že baví oba zúčastněné,

užívají si ji i ti, co tahají za pomyslné nitky. Jsou vzrušeni, rozechvěni představou, jak asi oběť zareaguje na praktikovaný trik, zda zabere na návnadu. I pro tyto démonické svůdce musí být úžasnou výzvou vymýšlet stále nové triky, intriky, a sledovat, jak se imaginární „pokusná myš“ zachová.

Ale proč o tom mám potřebu psát právě dnes? Protože mi zrovna včera kamarádka vyprávěla jeden takto zneklidňující příběh. Má příbuznou, jíž je 75 let a rodina ji až donedávna považovala za vyrovnanou, pohodovou vdovu. Nad věcí, srovnanou se životem, střídmě a vždy s rozmyslem užívající jeho plodů. Pak se ovšem stalo něco, s čím by u ní nikdo nepočítal. Tahle racionální dáma, říkejme jí třeba Klára, se v létě v parku seznámila s výrazně mladším pánem. Seděla na lavičce, vyhřívala se na sluníčku, na chilku dokonce zavřela oči, takže si ani nevšimla ztepilého vysokého muže, jenž stál pár kroků od ní a s úsměvem ji pozoroval. Slušně pozdravil a zeptal se, jestli si smí přisednout. Klára odvětila, že samozřejmě, a odsedla si kousek ke kraji, aby mu udělala místo. Pán se představil a začali se bavit. O všem možném, i o tom, kde kdo bydlí. Klára zmínila, že obývá vilu na kopci, on zase, že má jen malou garsonku pod kopcem. Jevil se jako upřímný, přirozeně inteligentní, všímavý … a velmi charismatický. Už během tohohle prvního, asi tak půlhodinového rozhovoru, Kláře vysekl několik krásných komplimentů, jaké neslyšela od dob svého mládí. Pochopitelně i ten, jak božsky na svůj věk vypadá. O svém věku totiž neměla potřebu lhát. Nelhala ostatně nikdy, lhát se nemá, tak byla vychovaná. Když se loučili, vyměnili si telefonické kontakty. On navrhl, že by se mohli sejít zítra na stejném místě a zajít pak někam na kávu, ona souhlasila. Domů přišla na první pohled jiná, rozkvetlá, zářící. Dcera i vnučka se jí ptaly, co jí tak zlepšilo náladu, večer u zpráv se i zeť zmínil, že omládla o dvacet let. Klára se jen záhadně usmála a pokrčily rameny. Tentokrát se jí ani nechtělo vysedávat s rodinou tak dlouho. Brzy po zprávách se odebrala nahoru do svého apartmánu. Chtěla být sama a ponořit se do snu o tom, co přinese zítřek…po mnoha desetiletích vnímala samu sebe jako žádoucí, nádhernou ženu. Jak by taky, ne, když jí projevuje přízeň o 25 let mladší muž?

Druhý den se sešli dle plánu. Pán se dostavil na minutu přesně a v ruce třímal zahradní květinu: dvě jiřiny a jednu astru. Zřejmě to natrhal na své zahrádce, napadlo ji, ale i tak ji ten malý dáreček potěšil. Vydali se k nedaleké kavárně. Klára si objednala cafe latte, ale milý pán se začal na své židli ošívat. -Víš, já jsem na tom dneska bídně, nemůžu tě pozvat, dokonce ani na to kafe nemám, musel jsem vypomoct synovi…. Ale Klára už byla chycená, a tak jeho očekávání nezklamala. -To neřeš, řekla a mávla velkoryse rukou. -Zvu tě, dej si, na co máš chuť!

Pán ji poctil tím nejrozzářennějším možným úsměvem. Poručil si vídeňskou kávu s extra porcí šlehačky a karamelem navíc. Jeho předchozí zábrany zmizely, živě rozprávěl o synovi, co má statek na Moravě, o manažerských pozicích, jež zastával, o knize fotografií, která mu měla vyjít, ale něco se zadrhlo. Otevřeně se rozhovořil i o tom, že je momentálně na podpoře, ale zaměstnání si hledá a už se něco rýsuje. Kláru nic neznepokojovalo. Byla rozjařená tím, že už není sama, že je tu někdo, kdo ji poslouchá, hladí po ruce, kdo o ni stojí a komu se líbí. Hned se domluvili, že se sejdou hned nazítří, v sobotu. Tentokrát pán pozval Kláru k sobě domů. -K tobě jít nemůžeme, máš tam rodinu, ale jestli ti nevadí skromné poměry… Kláře to nevadilo ani v nejmenším, dokonce naopak. Celý zbytek pátečného večera pak spřádala plány, co všechno koupí, než k němu půjde. Určitě nějakou dobrou láhvinku, kafíčko a něco sladkého k němu, taky chlebíčky a ještě pár maličkostí….Když kráčela k domu, kde bydlel, tašku málem vlekla po zemi, jak byla těžká. Jeho reakce byla adekvátní. -Kláro, miláčku, tos nemusela….přivádíš mě do rozpaků, jak se ti jen odvděčím….? Ale i teď Klára mávla rukou a šťastně usedla na křeslo s vypelichanou kožešinou. Pán bleskurychle naservíroval donesené laskominy a znovu se omluvil, že doma nic nemá. O to vtipněji ji bavil. Vyprávěl jí historky ze svých školních let, jak jako kluk zlobil a za co všechno dostal od rodičů nařezáno. Jakmile se setmělo, zapálil svíčku, nalil její víno do nevábně ulepených skleniček a roztáhl gauč. Se semozřejmostí sobě vlastní předpokládal, že u něj Klára zůstane přes noc, což se také stalo. Než po konzumaci sedmičky suchého červeného usnuli, hladil ji nejen po ruce, nýbrž i po ňadrech a tam dole. Líbal ji na tváře i krk a znovu se omluvil. Tentokrát za to, že ho „jeho malý kamarád“ nechce poslouchat. -To je tím stresem kolem hledání práce, ale brzy se to zlepší, uvidíš…, šeptal jí do ouška. -Nevadí, nedělej si starosti, konejšila ho a blaženě usnula v jeho náručí.

Pán sice horoucně mluvil o tom, jak jí v nejbližších dnech pozvání oplatí, prý až přijede syn nebo až to vyjde s tou prací. Ale Klára se tím nezabývala. Bylo jí s ním dobře, vychutnávala si každou hodinu strávenou v jeho přítomnosti. Cítila se být konečně pro někoho ženou. Myšlenku, že v posteli nikdy k ničemu nedojde, protože ho prostě vůbec nepřitahuje, si nechtěla připustit….teprve když jí jednou v podnapilosti, začal vyprávět, jak zběsile miluje jakousi čtyřicítku s blonďatou hřívou, která ona ho ale nechce, protože není žádný pracháč, došlo v její mysli k první „srážce s realitou“.

Pán však byl znamenitý empatik, tudíž rychle vycítil nebezpečí, že by takhle mohl o Kláru přijít. Výlevy o své nešťastné lásce stopnul a o to víc začal pět ódy na ni. Jak je příjemná, jak mu je s ní dobře, jak ho zachránila, co všechno spolu podniknou. Klára na mráček pochybnosti rychle zapomněla, znovu se rozplývala, plánovala… a platila. Koupila mu nový oblek, o práci se přece musí ucházet pěkně oblečen. Nemalou částku investovala i do vybavení jeho kuchyně, kde nebylo skoro žádné nádobí ani spotřebiče. Pokaždé, když k němu šla na návštěvu, s sebou vlekla krabici nebo obří igelitku. Stalo se také samozřejmostí, že v restauracích, kam často chodili, platila svou kartou ona. Pán se už ani nenamáhal předstírat, že jí to jednou nějak vrátí. Proč taky, když to tak výborně fungovalo? Jednou se osmělila položit mu zneklidňující dotaz, kde má snímky pro tu knihu, co mu zatím nevydali? Ale i z toho se hbitě vykroutil. Prý v notebooku u syna na Moravě, hodně mu pomáhal s rekonstrukcí, takže tam má teď svou „kancelář“. – Mohli bychom ho někdy navštívit, ale momentálně je v Londýně, líčil přesvědčivě, a ona ani teď nezkoumala, jestli se to zakládá na pravdě. -Má to jeden háček, pravil o něco později po výtečné večeři. Chtěla vědět, jaký. Prý ten, že nemá auto. -Kdybych ho měl, hned bych tě naložil a až se syn vrátí z té služební cesty, zajeli bychom k němu….Domů se vracela oklikou, álejí topolů, a přemýšlela. Ano, kdyby měl auto, skýtalo by jim to oběma mnoho výhod. Nemuseli by se vázat na jeho byt nebo restaurace, mohli by opustit Prahu, jež jim jde oběma na nervy, a vyrazit někam na výlet…což o to, peněz má dost, autíčko by pořídila z fleku parádní, zcela jistě nové…..jenže se v těch značkách moc nevyzná, raději se předtím poradí s dceřiným zeťákem…. Doma svolala rodinu a řekla, co v posledních týdnech prožívá, jak je šťastná a neváhala dodat, že by byla ještě šťastnější, kdyby ten hodný člověk, který ji má tak rád, zase vlastnil automobil a mohl ji občas někam vyvézt. -Babi, ty ses dočista zbláznila, vyjekla vnučka a zeť povážlivě zezelenal. -Babičko, bohužel musím s Janinou (vnučka) souhlasit, mám obavu, že jste se stala obětí pěkného podvodníka! Klárou cloumal vztek. Jak jen můžou tak odporně mluvit o člověku, co jí věnuje tolik času a pozornosti? Kdy si s ní někdo z její rodiny tak dlouho povídal? Nikdy! -Miluje mě a chce se mnou žít, prohlásila hrdě a zvedla bradu. -No, babi, tak to si radši sednu, než to se mnou praští, odvětil zeťák Martin a nalil si z baru panáka whisky.

– Myslela jsem, že by byla najelpší nějaká Toyota …nebo snad přece jen Škodovka…? Klára se od svého úmyslu vybavit přítele vozidlem nehodlala nechat odradit.

-Mami, jen tak mimochodem, kolik jsi už do toho chlápka nastrkala, otázala se dcera, když v pokoji osaměly. -Ále…. nic moc, platím jen večeře, doma vaří on, lhala Klára, zřejmě poprvé v životě.

Fakt, že ji její láska stála už 55 tisíc, zamlčela.

Zde se dá mluvit o štěstí v neštěstí. Nebýt touhy po autě a neznalosti značek, díky níž se Klára doma konečně svěřila, mohly být škody mnohonásobně vyšší. Předtím se se z ní rodina marně snažila něco vypáčit. Hned následujícího dne vnučka Janina vklouzla do role detektiva a babičku pěkně sledovala. Viděla, kam jde, dokonce i toho týpka zahlédla, nesl totiž odpad do popelnice.

Pak už pro pro ni nebyl žádný problém vyptat se v domě, jak se jmenuje, zajít tam v době, kdy se tam babička nevyskytovala, zazvonit u něj a vmést mu do ksichtu pár cílených, tvrdě znějících vět. Panečku, to bylo překvapení! Od té chvíle žádná sms-ka, žádná schůzka, pro Kláru už nikdy nebyl doma, přestala pro něj existovat.

Bohužel on pro ni ne. Odmítala si přiznat, že skočila na lep podvodníkovi, co z ní jen tahal peníze. Plakala, propadala depresím, museli ji dokonce odvést k psychologovi. Částečně vystřízlivěla až poté, co ho jednou zahlédla z tramvaje zavěšeného do pěstěné dámy v luxusním kožichu.

O něco později se Klára na internetu seznámila s jiným mužem. Jmenuje se Rosťa a schází se s ním dodnes. Je hodný, spolehlivý, před nikým se neschovává, klidně chodí k nim domů, pomáhá na zahradě. Má svůj vlastní domek a nikdy by nepřipustil, aby za něj Klára platila… Přesto Kláru opakovaně přepadají slabé chvilky, kdy se zasní, zadívá do dáli, a povzdechne si, že na tamtoho Rosťa stejně nemá….Klářina rodina se však přesto raduje z tohoto úspěchu a doufá, že je jen otázkou času, kdy babička pochopí a správně vyhodnotí všechny souvislosti. Splní se tato očekávání, nebo babička nudně hodného přítele vypakuje a uteče za dalším charismatickým parchantem? Kdo ví…

 

Racionálně odvážně nejen na iracionální muže?

Nedávno jsem si koupila DVD Iracionální muž od Woodyho Allena. Přestože jej filmová databáze ČSFD nehodnotí nijak hvězdně, mně se tenhle snímek moc líbí. Považuju ho za velmi zdařilý a domnívám se, že musí být lahůdkou pro každého, kdo si občas rád zafilozofuje o smyslu života i vztazích. Nedávno jsem dostala chuť promítnout si ho znovu a při té příležitosti mě zaujal pozoruhodný detail, který mi předtím úplně unikl. A protože se tento detail týká právě flirtu a intimního sbližování, rozhodla jsem se o něm napsat na svůj blog. S hlavním hrdinou, existencialisticky laděným profesorem filozofie Abe Lucasem, si začnou 2 ženy – kolegyně Rita a studentka Jill. Na tom by nebylo nic divného ani výjimečného. Jenže v obou případech jsou to právě ženy, kdo iniciuje sblížení, vlastně si o sex přímo řekne. A sice takovým způsobem, že to nepůsobí ani trochu vlezle, naopak, sebejistě a tak nějak „normálně“. V prvním případě kolegyně zvolí průhlednou záminku: zakoupí pro Abeho flašku jeho oblíbené whisky, přičemž se víceméně vnutí být pozvána dál. Nejdříve do bytu, vzápětí i do postele. Abe s ní spáchá sex, jenž za moc nestojí, protože právě prožívá tvůrčí i celkovou krizi. Postelový výkon se sice později spraví, ale to není podstatné a odbočovala bych tím od tématu. Co se tak trochu feministického navázání vztahu týče, dalo by se v tomto případě říci, že kolegyně je zralá a zkušená, čili žádný div, že do toho jde tak naplno. Ale co studentka, jež se do bytu /a postele/ svého idolu pozve v restauraci, kde spolu právě slaví její narozeniny? Ani ona neváhá vytvořit příležitost a vznese smělý návrh… Profesor s ním nejdřív nesouhlasí, ale dívka se nevzdává. Argumentuje tím, že má přece narozeniny, čili jí musí vyhovět, a tak k tomu nakonce přece jen dojde. I ona tedy profesora dostane tam, kam už dávno chtěla. Ani zde to nepůsobí trapně, podbízivě nebo jinak nevhodně.

Je to náhoda nebo nám tím tvůrce chce něco říci? Mají ženy ve flirtu převzít iniciativu? Časy se mění a jisté je, že emancipace zasáhla i flirt. Do jisté míry určitě, ačkoli, zdá se, stále ještě záleží (naštěstí) na různých okolnostech… Například na tom, jak dalece muž o ženu stojí, jak je pro něj atraktivní, žádoucí. Pokud hodně, což ona dobře ví (viz tento film), pak si to klidně může dovolit, aniž by se shodila. V opačném případě byl z toho mohl být pěkný propadák ruinující sebedůvěru…Rozhodne-li se však žena pro tenhle takřka revoluční přístup, měla by jít rovnou na věc, nenechat prostor pro žádné otazníky, nepárat se s tím. Teď a tady, hned! Jde se na to, žádné potom nebo uvidíme! Je to podobné jako s oslovením. Kdo moc dlouho váhá, svou šanci promešká a nová nepřijde. Tedy někdy možná ano, ale nikoli s dotyčnou osobou.

Člověk, jenž obdržel nečekaně přímou, šokující výzvu, je neschopen reakce. Nachází se ve stavu, jenž trochu připomíná trans…. nebo paralyzování kobrou těsně před útokem. Než se vzpamatuje, už je ve víru dění…nebo dokonce po něm. Najednou se mu zdá, že to bylo až neuvěřitelně lehké a je své šelmě, jež ho k tomu svedla, vlastně vděčný. V Iracionálním muži to tak nezávisle na sobě obě ženy udělaly. A obě pochodily. Pravda, v případě studentky Jill si hlavní hrdina bezprostředně po aktu trochu sype popel na hlavu, ale jen chvíli a možná jen naoko, protože se mu to líbilo. Konečně se znovu cítil jako chlap….

Takže jak? Nebrat si servítky a sáhnout po muži, který se nám líbí? Někdo mi nedávno vyprávěl, že ve Skandinávii začíná být docela běžné, dá-li žena sexuální nabídku úplně cizímu muži. Například na eskalátoru obchodního centra…. Zde bychom tedy mohli konstatovat, že umění nejen reflektuje realitu, ale dokonce za ní povážlivě pokulhává! Smajlík.

Možná nastal čas položit si otázku, jestli se z teorie, že muž je lovec a žena chce být dobývána, pomalu nestává zaprášená fosilie….??? Odpověď nechť si najde každý sám.